Jdi na obsah Jdi na menu
 


Trestní odpovědnost v boji

21. 5. 2008

Když jsme začínaly v roce 1989 trénovat, velmi důrazně nám dávali najevo, že zneužití bojového umění se trestá o to přísněji, čím více jej bojovník ovládá. V tomto duchu se nesl i samotný trénink. Makali jsme nadoraz a nic si nedarovali, ale když jsme vyšli z „DOJO“ byli z nás beránci, které nikdo nemohl přirovnat k lidem vymykajících se běžným fyzickým standardům...Musím přiznat, že jsme žili ve strachu z něčeho o čem jsme neměli ani páru: Žili jsme ve fikci o z zneužití bojového umění. Obávali jsme se toho, že přijdeme o celý náš svět „DOJO“. Kdybychom byli chytří, vzali bychom si do rukou Trestní zákon (Z.č.140/1961 Sb.) a přesvědčili se o tom, co můžeme a nemůžeme dělat, když nás někdo napadne a jistě by jsme byli klidnější s poznáním dané věci. To se však nestalo. Dál jsme žili ve vlastní nevědomosti a předávali chybné informace. Dnes po tolika letech vím, že paragraf o nutné obraně (§13) a krajní nouzi (§14) jsou správný a taky docela složitý... 

Nutná obrana a krajní nouze

Definice nutné obrany

Nutná obrana je čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem, není trestným činem. O nutnou obranu se nejedná byla-li obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Definice krajní nouze

Krajní nouze je čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. O krajní nouzi se nejedná bylo-li možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak, anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější , než ten který hrozil.

Naše společnost považuje život a zdraví občanů za jednu z nejdůležitějších hodnot. Pokud někdo do práva na život a zdraví občanů zasáhne, ať úmyslně či z nedbalosti, bude za svůj čin trestně stíhán a také bude muset způsobenou škodu nahradit.

Znalost bojových a sebeobranných technik lze v situaci napadení využít, pokud obránce jedná v souladu s právním řádem. Zároveň je účelné vědět, že v různých státech se řešení této otázky liší, např. v USA je obránce značně zvýhodněn.

Útok je úmyslné protiprávní jednání člověka, nebezpečné pro společnost. Jen takové jednání totiž ospravedlňuje obranu proti útočníkovi. Nejedná se tedy o neúmyslné jednání – chybí-li úmysl, jedná se spíše o poškození z nedbalosti. Čin osoby duševně choré, ohrožující své okolí, nelze pokládat za útok ve smyslu nutné obrany. Pro nebezpečí, vyvolané jen z nedbalosti, platí totéž (třeba nezajištěné vozidlo). Jde-li však o zvíře poštvané člověkem, jde v podstatě o nástroj v rukou člověka, tedy o útok.

Chráněn je nejen jednotlivec, ale i zájem celku. V nutné obraně jedná i ten, kdo vystoupí proti útočníkovi ohrožujícímu jinou osobu. Vychází to z morální povinnosti a náš trestní zákon považuje za trestný čin i to, že někdo neposkytne potřebnou pomoc osobě, která je v nebezpečí smrti nebo vážné poruchy zdraví.

V našem Trestním zákoně vidíme, že legalizuje beztrestnost osob, které v sebeobraně útočníka poškodí, ač toto poškození má navenek znaky trestného činu. Beztrestnost obránce je však podmíněna některými okolnostmi, jak vyplývá ze znění zákona. Útok přímo hrozící je takový útok, který má bezprostředně nastat, není však třeba, aby již začal (nemusí se vyčkávat, až útočník zasadí první ránu). Nestačí ale jen příprava útočníka k útoku. Všechny okolnosti situace musí nasvědčovat tomu, že útok v nejbližším okamžiku nastane. Znamená to, že pokud útok nehrozí bezprostředně, obránce nemůže začít s obrannými akcemi.

Útok probíhající je kategorie poměrně zřejmá. Útok trvá určitou dobu, má začátek, konec, určitou intenzitu a nebezpečnost. Toto všechno jsou důležité okolnosti, neboť nutná obrana není např. dovolena proti útoku již skončenému. Hodí-li někdo po odcházejícím útočníkovi kamenem, nejde o nutnou obranu. Útok však někdy trvá, i když trestný čin, jímž byl útok uskutečněn, byl formálně dokonán. Např. je přípustná obrana majetkových zájmů v době, kdy se lupič násilím zmocnil věci a s kořistí odchází, protože odnášení kořisti je ještě útokem. Podmínkou obrany není ta okolnost, že by bylo možno se útoku vyhnout, např. útěkem nebo přivoláním policejních orgánů.

Proti útočníkovi je dovolená obrana, která není zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Přiměřenost obrany znamená především, že obrana odpovídá povaze a nebezpečnosti útoku a je vhodná k odvrácení tohoto útoku. Jde tu o poměr mezi intenzitou útoku a obrany. Z povahy věci plyne, že obrana musí být intenzívní, aby útok odvrátila. Musí být tedy silnější než útok, nesmí být však přehnaná. Není např. dovoleno útočníka usmrtit, stačilo-li k odvrácení útoku ho jen zranit.

Pro nepřiměřenost útoku proto existuje ještě druhé stanovisko: Poměr útokem hrozící a obranou způsobené škody. Požadavky zákona tu nejsou tak přísné, jako u krajní nouze, kde způsobená škoda má být zásadně menší než škoda hrozící. Je potřeba si uvědomit, že u nutné obrany jde vždy o útok člověka a jeho nástrojů – ne tedy o nehody, katastrofy aj. jako v případě krajní nouze. V nutné obraně lze tedy způsobit útočníkovi i větší škodu, než z jeho útoku hrozila, nesmí však být mezi škodou hrozící a škodou způsobenou hrubý nepoměr. Škoda způsobená nesmí být tedy nepoměrně větší. Zpravidla tu půjde o srovnání škod na životě a zdraví, nelze se však vyhnout srovnání zájmů různého druhu (např. zloděj ohrožuje majetek a obránce mu ublíží na zdraví).

Nezáleží na tom, zda a jakého prostředku použije obránce (jestli hole, nože atd.), ale jen na tom, co způsobí. Mezi účinností nástrojů útoku a obrany nemusí být úměrnost. Podle prostředku, kterého použije útočník, může obránce odhadnout hrozící nebezpečí, v žádném případě však nelze na obránci žádat, aby použil prostředku méně účinného, než má útočník.

Obrana se také nemusí omezovat na tzv. pasivní obranu (odrážení ran, ustupování aj.), ale může být aktivní (obránce může např. v průběhu střetnutí postoupit dopředu). O tom, kdo je v roli obránce a kdo v roli útočníka, rozhoduje zásadně iniciativa na počátku střetnutí, nikoli jeho další průběh. To platí i tehdy, ji-li na jedné nebo obou stranách více osob a trvá-li půtka po nějakou dobu, zřejmá iniciativa je na jedné straně, nemůže tedy jít o trestný čin rvačky.

Trestný čin rvačky
Rvačka je podle § 225 trestního zákona zápas nejméně čtyř osob, kdy se střídá útok a protiútok. Intenzita však musí dosáhnout takového stupně, aby byl evidentně ohrožen život nebo zdraví. Nebezpečnost tohoto trestného činu je značná a často dochází k těžké újmě na zdraví nebo k usmrcení , aniž je možné dokázat, který z účastníků se tohoto činu konkrétně dopustil. Pachatelem trestného činu rvačky je osoba, která úmyslně ohrozí život nebo zdraví jiné osoby tím, že se rvačky zúčastní. Zúčastní-li se střetu jen dvě osoby, nejde o trestný čin rvačky ( i když útok střídá protiútok), ale o trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 a § 222. Jako rvačka rovněž není kvalifikován trestný čin, jde-li o napadení jedné osoby několika spolupachateli, při němž se napadený jen bránil.

Odražení útoku se děje zpravidla konáním, může se stát i opomenutím (pán neodvolá svého psa, který mu přiběhl na pomoc proti útočníkovi).

Pro přiměřenost obrany nelze stanovit určité pravidlo. Je nutné ji posuzovat nejen podle intenzity útoku, ale – s přihlédnutím k ohroženým společenským zájmům – podle všech okolností případu. Zvláštní zřetel se týká subjektivního stavu napadeného, vyvolaného útokem, ať již jde o ublížení na zdraví či těžkou újmu na zdraví. Těchto trestných činů se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti nebo úmyslně ublíží na zdraví,tj. Způsobí takové poruchy tělesných a duševních funkcí, které postiženému znesnadňují výkon obvyklé činnosti, popřípadě mají vliv na způsob jeho života a nejsou zcela přechodného rázu.

Těžkou újmou na zdraví se rozumí vážná porucha zdraví, např. zmrzačení , ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti aj. Nutná obrana směřuje vždy proti útočníkovi, je-li útočníků více, je nutná obrana přípustná proti kterémukoli z nich, nikoli jen proti hlavnímu útočníkovi.

Při posuzování nutné obrany se přihlíží i k ostatním okolnostem, kupř. zda to bylo v noci na odlehlém místě aj., i k poměru tělesných sil útočníka a obránce. Zcela nepřiměřenou se rozumí taková obrana, o níž se dá jasně prokázat, že nebyla k odvrácení útoku potřebná (např. usmrcení nebo vážné zranění neozbrojeného útočníka, když z celkové situace vyplývalo, že ten neprovede nebo není schopen vést razantní a nebezpečný útok, způsobení těžké újmy na zdraví slabému nebo starému člověku, který do napadeného jen strčil, a obránce je přitom statný a fyzicky zdatný, atd.).

Exces
O vybočení (exces) z mezí nutné obrany jde tehdy, když obrana byla zcela zjevně nepřiměřená útoku, tj. Pachatel užil prostředku podstatně silnějšího, než bylo třeba, a škoda způsobená obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku. Sem patří také případy, kdy nebyla obrana s útokem současná, tj. v obraně bylo pokračováno ještě v době, kdy už útok skončil, nebo byla zahájena, když útok ještě nezačal, ani bezprostředně nehrozil, či byl vyprovokován. Pokud je obrana odložena, nejedná se o nutnou obranu, ale o odplatu. Domnívá-li se někdo, že se stal předmětem útoku a odvrací domnělý útok, ačkoli ve skutečnosti o útok nejde, může být stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti, i když sice nevěděl, ale podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl, že ve skutečnosti o útok nejde.

Shrnutí
K vybočení z nutné obrany dochází nejčastěji, když:

  •  Obrana byla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku, tj. že pachatel (obránce) použil prostředku podstatně silnějšího, než jakého bylo k odvrácení útoku potřeba.

  •  Škoda způsobená obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku.

  •  Obrana nebyla s útokem současná, tj. začala dříve, než útok přímo hrozil, nebo pokračovala po skončení útoku.

  •  Obránce odvracel útok domnělý, který ve skutečnosti útokem nebyl.

 

(Z knihy: "Džudó, karatedó, aikidó, sebeobrana" od Ivana Fojtíka).