Jdi na obsah Jdi na menu
 


DÓ - Cesta

17. 11. 2007

Naše tělo je způsob, jakým jsme ve světě. Pokud člověk existuje ve světě, má stále pocit nedokonalosti.

Chápání lidského těla se na západě a východě liší. V podstatě jsme neopustili tradici, datovanou od neoplatonismu, ostře zvýrazněnou psychologem Descartem - člověk je tělo a duše. Na východě bylo vždy tělo chápáno jako spojení psychofyzické, jediná entita. Západní koncepce pochází z anatomických zkoumání, zatímco východní model je dynamičtější. Tibetské, indické a čínské vize spočívají v modelu energetického těla, zrcadleného v chápání člověka funkčně spojeného s kosmem, který ho obklopuje. Každý atom se nachází ve vesmíru a vesmír sám je v každém atomu.

Pro západní model je klíčovým bodem těla a života srdce. Cítění a nálady jsou od země co nejvzdálenější, jsou v hlavě, protože vše, co je výše, je "hodnotnější". Na východě je centrem břicho - "HARA" , je pramenem lidské energie, těžištěm člověka. Z tohoto rámce se odvozují tělesné a duševní aktivity.

Mnohé z obecně lidského bylo odhaleno v boji. Nietzsche hodnotil válku jako nejvyšší vypětí lidských kapacit. V boji o život se za každou chybu platilo zánikem, je tomu tak dodnes. V minulosti nebylo v boji také místo na něco přebytečného, většinou nebylo možné zkusit to podruhé. V žádné jiné lidské činnosti se tak draze neplatí. Ti, kdož přemýšleli o tématu, jak přežít v boji (a přitom neutéci), došli k názoru, že "EGO" je překážkou nejvyšších výkonů i na bojišti. Původní buddhismus se snažil "EGO" potlačit, neboť je "překážkou osvícení". Být zajedno s veškerenstvem a nechat v sobě působit přírodu je dosud smyslem žití člověka na Dálném východě. Proto nalézáme stálé odkazy "buďte jako děti", ale i Kristus říká "nechte maličkých přijíti ke mně, neboť jim patří království nebeské". Děti, alespoň ty hodně malé, nemají rozvinuté "EGO" čili pociťování vlastního já. V nich je příroda (nebo jimi?) sama sebou.

Původní bojová umění se zaměřovala na problém, jak zničit protivníka, aby bojovník přežil. S moderní výzbrojí se náhled posunul tak, aby byly zachovány nároky situace a napětí boje, ale aby celek sloužil rozvoji člověka. Dnes mají bojová umění smysl téměř výhradně výchovný a sebevýchovný, bojový je zachován jen v ospravedlněné sebeobraně.

Na Dálném východě začíná zlepšení společnosti v mysli každého člověka, jedince. V bojových uměních jde o to, aby se každý přiblížil dosažení hranic vlastního potenciálu. Jde o to, aby tělo i mysl tvořili integrovanou jednotku a cele se účastnily v každé akci. Hranice mezi "já" fyzickým a "já" duševním zabraňuje této celistvosti.

"DÓ" je cesta, neustálého putování. Znamená postup ve zdokonalování sebe samého, provozování disciplíny s velkou přesností, s velkou neústupností. Bez velkého respektu k disciplíně zůstane každý jen na povrchu. Člověk se učí, jak žít, jak se zlepšit, jak zlepšit život, odstranit slabiny, jak pomoci ostatním. Ale nejen on, ale touto cestou v produktivním rozvoji a vzájemnou pomocí celá společnost zaznamenala posun. Proto se snaží obnovit své přirozené fyzické dispozice, aby byl účinný, mohl se realizovat a opravdově žít. K tomu také vyhledává pouta se vším, z čeho se skládá vesmír. Potenciální síly člověka jsou značné - tím větší a rozsáhlejší, čím více jim člověk věří.

"DÓ" je filosofický princip, který se netýká jen bojových umění, ale také např. uměleckých oborů a řemesel. Ve filosofii karatedó má tělo vyjadřovat to, co chce člověk říci. K tomu je obecně důležitá tělesná zdatnost, pružnost aj., ale zdokonalování je značné i na úrovni hledání sebe samého. Od okamžiku, kdy člověk získá pocit "HARA", má možnost všechny problémy života ovládnout tím nejlepším a nejadekvátnějším způsobem. Z tohoto důvodu napomáhají bojová umění (i karatedó) vlastní realizaci.

Bojová umění jsou činnosti podložené tisíciletou zkušeností a ověřené experimentováním. Jsou zaměřena na získání a udržení kondice, s velkým důrazem na celistvý rozvoj osobnosti a současně na rozvoj dovedností sebeobrany a bojové schopnosti vůbec. Těchto cílů se dosahuje především tělesným a duševním cvičením. Člověk ale musí opravdu chtít podrobit se výcviku. To je bod, který může vést k novému vidění věcí, lidí, života. Vyzařuje z konstatování, že je třeba se naučit myslet, vidět, mluvit, učit se, rozvíjet a využívat mnoha ostatních oblastí. Otevřít oči pro své znovunalezení.

V karatedó se hovoří také o duchovních aspektech, a to nejčastěji ve smyslu sjednocení tělesné a duševní stránky, ač může být zřejmé i to, že duchovní se týká začlenění člověka do veškerenstva, vesmíru, přírody aj. V tomto smyslu se liší termíny duševní (týká se psychiky) a duchovní (týká se vazby člověka a světa). Duchovní či spirituální dává lidskému životu směr, naznačuje smysl. Ale pouze tehdy, jsou-li tělo a duch sjednoceny v jediný element, je člověk schopen plně fungovat jako kompletní lidská bytost. Síla ducha je neuvěřitelná, každý ji má, ale využívá ji v malé míře.

Gogen Jamaguči, který cvičil karatedó sedmdesát let, se vyjádřil, že podle jeho názoru je spirituální část nejdůležitější částí karatedó. Spirituální považoval za překročení ryze fyzické aktivity a na příkladu lukostřelby, kdy při duchovní střelbě mysl, tělo a luk se stávají jedním a zásah má pouze sekundární důležitost, naznačuje postup i v karatedó. Zde je rovněž nejdůležitější spojit mysl a tělo, což je předpokladem poražení soupeře bez zasažení a bez boje. Tímto sjednocením se podle Jamagučiho vyvine tzv. neviditelná síla.

Trénink karatedó je ve většině škol založen na přísné kázni. Trénuje se intenzivně, aby se mysl stala dostatečně silná. Musí být stále zocelována. Praktikování koncentrace, zostření mysli na každou aktivitu, která je konána, velmi pozvedne mentální postoj v bojových uměních. K dosažení maxima síly se všechny tělesné kapacity a všechny mentální schopnosti musí kombinovat do jediného celku. Náročná zátěž může přinést adeptovi víru ve vítězství (především nad sebou samým) a tím pádem i víru v život.

Karatedó musí být považováno za prostředek, nikoli za cíl. Jinak řečeno je třeba umět užívat karatedó, aby došlo k určitému cíli. Kdy je dobré nastoupit tuto cestu? Zde a nyní, říká se v "ŠINTÓ" a v "ZENU" . "Teď je pravý, nejvhodnější okamžik, a pravý, nejvhodnější okamžik je právě teď, nyní". (Cunetomo Jamamoto v Hagekure). Hledejte poučení v dílem o "ZENU" , "JÓZE" aj. disciplínách. Pomůže vám to ke klidu, rozvaze a soustředění i k nejvyššímu napření sil tam, kde je to nutné. Obohatíte tím sebe i společnost.

Gichin Funakoschi (podle Kima) vyjádřil rozdíl mezi obyčejným člověkem a člověkem "DÓ" takto: "Když obyčejný člověk dosáhne "SHODAN", vyskakuje radostí křičí nad svým úspěchem. Při dosažení "NIDAN" sezve domů všechny příbuzné a známé a pořádá párty. Při dosažení "SANDAN" se obyčejný člověk motá po ulici a oslavuje svůj úspěch ve velkém".

"Člověk, jdoucí ve svém denním životě po cestě "DÓ", při dosažení "SHODAN" jen skloní hlavu. Když obdrží "NIDAN", skloní hlavu a ramena. Když je povýšen na "SANDAN", hluboce se skloní v pase a tiše jde kolem a doufá, že jej nikdo nepozná".

Je to vskutku výstižné vysvětlení pokory, promítající se do charakteru pravého stoupence bojových umění. Její nedostatek je často patrný u těch, kteří takovými stoupenci nejsou.

Duševním tréninkem se adept musí jednoho dne dostat k duševní dimenzi karatedó. Pak se umění stává cestou vedoucí k opravdovému poznání. Mistr, který dosáhne dokonalého ovládání, dělá to, co dělat má, a v okamžiku, kdy to má udělat, koná bez jakéhokoliv zaváhání. Ideální případ v souboji i v životě. Dokáže to ale málokdo.


(z knihy "Karate - učební texty pro trenéry 2. a 3. třídy" do Pavla Krále a kolektivu...)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář