Jdi na obsah Jdi na menu
 


Něco málo o strečinku

16. 8. 2008

Bylo mi třináct, když jsme se s bratrem Zdeňkem (tenkrát 15 let) a s naším taťkou (tenkrát 38 let) začali věnovat Karate. Byl to čas ve kterém jsem se nedokázal v "rožštěpu" ani v "provazu" přiblížit k zemi na půl metru. Byl to čas hledání a přibližování se k tréninkovým povinostem. Pak přišel Jean Claude van Damme a strečink nabral úplně jiné rozměry. Knih ani článků moc nebylo a tak, když jsem narazil v městské knihovně na knižní vydání Františka Šebeje a jeho rozbor strečinku (ve slovenském jazyce), celého jsem jej přelouskal a to nejdůležitější opsal. Za pět let vyšel v češtině a já jej musel mít jako důležitou pracovní pomůcku. Přišla knižní svoboda a s knihami o strečinku se roztrhl pytel. Konečně jsem našel své cviky a mohl dokončit vlastní představu...

Nikdy ze mě nebyl gymnasta ale nemám se za co stydět. Provaz stále zvládnu a v rozštěpu jsem pár centimetrů nad podlahou. Je mi třicet šest (2011) a do starého železa se necítím, i-když tělo občas zlobí. Nedávno a také nějaký čas zpátky jsem si strašně stěžoval, jak mě bolí "achilovka", jak se mi nehojí zranění a že mě pobolívají záda takovým způsobem, že se bojím chodit na tréninky. Dal jsem si ruku na srdce a přišel jsem na to, že samotný strečink flákám neuvěřitelným způsobem. Chybu jsem se pokusil napravit a co že se nestalo? Achilovka nebolí, zranění, která zůstávala i čtvrt roku, jsou pryč a záda? To je jasný, ne? Pomohly "hadí cviky" na hluboké svaly zádové :-)

Nepodceňujte cvičení pro rozehřátí ani pro odpočinek svalstva. Může vám zachránit život i zdraví, taky šlachy, svaly a o psychice ani nemluvím...

 

Článek "Něco málo o strečinku" naleznete ZDE!