Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pěstování tillandsií poprvé

24. 9. 2011

Pěstování tilandsií

Tilandsie jsou velmi unikátní, krásné a neobyčejně odolné rostliny. Jejich rod (latinsky Tillandsia) patří do čeledi broméliovitých - tilandsie tedy jsou, přes svůj často zcela odlišný vzhled, velmi úzce příbuzné např. s ananasem nebo s většinou klasických, všeobecně známých a v květináčích prodávaných nálevkovitých bromélií.

Asi 600 druhů tilandsií má svůj domov v tropech Střední a Jižní Ameriky, rostliny tam najdeme zpravidla na stromech – žiji tedy tzv. epifyticky. Na větve stromů tilandsie během věků vyšplhaly za světlem a dokonale se přizpůsobily životu bez spojení s půdou. S tímto (pro Středoevropany poněkud „nenormálním“) životním „stylem“ také úzce souvisí unikátní tělesná stavba tilandsií, jejich celkově velmi zvláštní životní strategie a také nenáročnost a vhodnost pro pěstování v našich bytech, sklenících či teráriích.

Od většiny „klasických“ bromélií s trychtýřovitou růžicí plochých zelených listů se tilandsie opravdu diametrálně liší. Rozdíly lze najít především ve vzhledu a stavbě jejich listů. Ty jsou u většiny druhů více či méně dužnaté (tzv. ztloustlé - tedy obsahující zásobní vodu) a navíc potažené vrstvou droboučkých stříbřitě bílých šupinek. Právě tyto šupinky (pozorovatelné často pouze lupou) jsou základem vysoké odolnosti tilandsií vůči suchu – rostliny jimi totiž intenzivně přijímají jak atmosférickou (tedy ve vzduchu rozpuštěnou), tak i dešťovou vodu. Šupinky tilandsií jsou ve světové flóře naprosto originálním „vynálezem“ a nenajdeme je u žádných jiných rostlin (s výjimkou některých jiných broméliovitých rodů). K tomu, aby šupinky dokonale fungovaly, nestačí pouze to, aby ve vzduchu byla přítomna vzdušná vlhkost. Musí být splněny další podmínky: buď se nutné, aby se vlhký vzduch v okolí rostlin pohyboval (proudil), nebo musejí v průběhu dne a noci nastávat takové teplotní změny, aby se vlhkost vysrážela na šupinkách ve formě rosy. Při pěstování obě tyto možnosti účinně nahrazujeme pravidelným smáčením (rosením) povrchu těl tilandsií – nejčastěji pomocí rozprašovače s dešťovou vodu.

Kořeny tilandsií ztratily svou sací funkci a slouží pouze k ukotvení rostlin na kmenech stromů. Proto je zbytečné sázet tilandsie do květináčů se zeminou. Tímto pro tilandsie nepřirozeným způsobem pěstování dokonce riskujeme ztrátu rostlin – kořeny nebo báze rostlin mohou vlivem nadměrného a trvalého vlhka uhnít. Existují ovšem i výjimky – např. druhy T. leiboldiana či T. dyeriana patří do květináčů naplněných rašelinou.

Jak tedy tilandsie správně pěstovat a jaké si vybrat?

Při výběru tilandsiových druhů a při volbě způsobu pěstování platí velmi důležitá zásada: čím je daný druh tilandsie sukulentnější („tlustší“) a na povrchu stříbřitější, tím více přímého slunce, čerstvého proudícího vzduchu a razantnější kolísání teplot taková rostlina potřebuje. A naopak: čím má tilandsie zelenější povrch (a často i méně ztloustlé listy), tím více jí vyhovuje vyšší zastínění a nepohyblivý, vlhký a dusný vzduch. Extrémem tzv. zelených druhů tilandsií jsou pak takové, které mají své tělo zformovány do podoby „klasické“ trychtýřovité nálevky známé pro běžné bromélie (viz už zmíněné T. leiboldiana a T. dyeriana).

V praxi lze předchozí věty aplikovat poměrně snadno: stříbřité druhy budeme pěstovat především volně v bytech a v sušších, dobře větraných a teplotně rozkolísanějších sklenících (např. v kaktusových), zelené tilandsie naopak můžeme umístit i do polo- či zcela uzavřených a stinnějších pokojových vitrín, do tropických vlhkých skleníků a do málo větratelných terárií.

Typicky stříbřitými druhy je valná většina příslušníků rodu, většina z nich je poněkud náročnější a tedy určená jen pro zkušené pěstitele. Existuje však i několik nenáročných „univerzálních“ výjimek: tou určitě nej… je nepřekonatelný druh T. ionantha, jenž nejenže vytváří řadu vzhledově odlišných a vesměs krásných forem, ale je i mimořádně ekologicky přizpůsobivý a tedy vhodný pro nejrůznější způsoby pěstování. Malými nároky se mu podobá ještě další excelentní stříbřitý druh T. caput-medusae či T. pruinosa. K dalším více či méně začátečnickým, ale už určité znalosti a podmínky vyžadujícím stříbřitým druhům patří i obě barevné formy T. crocata, dále T. harrisii, T. magnusiana, , T. juncea, T. circinnata, T. pseudobayleyi, stínomilnější T. fuchsii (včetně její nadherné variety gracilis), T. seleriana, T. stricta, T. streptophylla a T. brachycaulos var. multiflora (posledně jmenované dva druhy tvoří jakýsi přechod k zeleným druhům). Opačnými extrémy a tedy vysoce náročnými a pouze pro zkušené pěstitele určené druhy jsou např. nabízená novinka T. atroviridipatala var. Tonala, horská T. plumosa či kubánská forma druhu T. argentea.

I mezi zelenými tilandsiemi lze najít několik zcela nenáročných a přitom krásných druhů. Tím nejoblíbenějším je bezesporu T. bulbosa s pacibulovou bází a bizarním spletencem relativně ztloustlých lístků (které jsou na průřezu téměř okrouhlé). Oblíbené „bulbóse“ se ještě podobá další zelený (a efektně hnědočerveně žíhaný) žádaný druh T. butzii. Z dalších nenáročných zelených či přechodových tilandsií jmenujme např. T. tricolor, T. leiboldiana, T. brachycaulos var. abdida a jemnolistou nádheru T. filifolia. Podobně pěstujeme i katopsy – tedy tilandsiím příbuzné epifytní zástupce rodu Catopsis (o nich přinášíme informace na jiném místě).

Stříbřité tilandsie pěstujeme volně v bytě, v polootevřených vitrínách nebo v dobře větraných sklenících. V sezóně (od jara do podzimu) je pravidelně postřikujeme dešťovou vodu, při rosení ovšem musíme hlídat teplotu – pokud totiž klesne po zálivce na příliš nízké hodnoty, rostlinám mohou zahnívat růstové středy (na což většinou přijdeme až mnohem později a zpravidla pozdě). Povrch rostliny nesmí zůstat dlouhodobě mokrý, Tilandsie musí během několika hodin uschnout. Od května do září může stříbřité druhy letnit na zahradách či balkónech. Můžeme je vystavit přímému slunci, méně zkušeným pěstitelům ale doporučujeme Tilandsie raději poněkud přistínit (např. v korunách ovocných stromků apod.). Tilandsiím se venku daří zvláště tehdy, jsou-li zavěšeny „nahusto“ – tedy ve společenstvech podobných poněkud těm přírodním. V zimě stříbřité druhy umístíme do maximálně světlého a chladnějšího (8-18° C) prostředí a zaléváme jen velmi opatrně (platí zásada, že čím je nižší teplota, tím méně vydatně rosíme a tím větší intervaly mezi jednotlivými dodávkami vody děláme). V praxi to znamená, že např. při teplotě 10-15° C rosíme jen cca 1-2x týdně a po zálivce vždy na pár hodin zvýšíme teplotu tak, aby rostliny zcela oschly.

Zelené tilandsie vyžadují celoročně vyrovnanější, teplejší a vlhčí prostředí, volně v bytě se jim tedy příliš dařit nebude. Raději jim proto nabídneme polo- či zcela uzavřené vitríny, předokenní skleníčky, terária, tropické skleníky či prostředí kolem celoročně vytápěných soukromých bazénů. Přesto, že jde o stínomilnější druhy, v zimě jim zajistíme maximální možnou světelnou lázeň. Pokud nám světlo chybí, musíme snížit teplotu a omezit intenzitu rosení.

(S laskavý svolením internetu...).