Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zámek Soria Moria (9.)

27. 12. 2007

Kdesi daleko v Norsku byla vesnice a v ní chaloupka tak nízká, že kdo se v ní postavil na špičky, udeřil se o strop. V krbu svítil oheň, před krbem sedával chlapec Halvor a kreslil si dřívkem do popelu. "Jen se na něj, táto, podívej," říkala máma, když už Halvor vyrostl. "Mládenec na ženění, skály by mohl lámat, a on si pořád hraje jako malé děcko. Jediný, kdo mu může napravit hlavu, je strýc Per. Vypravíme jej k němu ještě dnes." Maminka svázala Halvorovi raneček a tatík jej doprovodil do přístavu, aby odplul do města ke strýci. Loď vyplula na moře, vlnky si ji opatrně podávaly a Halvor okouzlen hleděl na smaragdově zelenou hladinu. V tom se přihnal mrak, zadul vichr a divoké vlny hnaly loď bůhvíkam. Dlouhé hodiny bouřilo moře a jenom zázrakem se stalo, že loď neklesla do hlubin. Halvor kupodivu necítil strach, držel se stěžně a dychtivě sledoval barevné divadlo blesků a vodní tříště. Najednou bouře ustala, vysvitlo slunce a Halvor první zahlédl jakési pobřeží. Něco jej tam neodolatelně vábilo, docela zapomněl, že má namířeno k strýci Perovi. A tak když se loď vzdalovala od neznámého pobřeží s dobrým větrem v plachtách, Halvor už na její palubě nebyl. Doplaval na břeh a ocitl se v divukrásné krajině. Zelené koberce luk byly posety drahokamy kvítí, lesní studánky se třpytily jako křišťál. Halvor se nemohl nasytit té krásy, jako doma v chudém kraji nikdy nespatřil. Teď se ocitl na cestě rovné jako stůl, ale po té cestě nikdo nešel. Všude liduprázdno, ticho, jen vítr šuměl v korunách stromů. Najednou v dálce, v závoji soumraku něco zlatě zazářilo. Když přišel Halvor blíž, uviděl veliký zámek se stovkou rozsvícených oken. Opatrně obcházel, ale nikde ani človíčka. Vešel na nádvoří, nesměle nahlédl do chodeb plných světla - nikde nikdo. Hlad jej zavedl do kuchyně. Tam se jen výsměšně blýskaly prázdné pánve a rendlíky, ale zase ani živáčka. Vyšel na chodbu, a tu si všiml tmavých dveří v rohu. Opatrně je otevřel a údivem strnul. V komnatě seděla krásná princezna a česala si zlaté vlasy. "Kde se tu bereš, člověče, tady na zámku Soria Moria? Honem se někam schovej! Za chvíli sem přijde strašný tříhlavý troll a zahubí tě! "Proč bych se schovával?" Divil se Halvor. "Nic zlého jsem neudělal, nic nechci ukrást. A kdyby mi chtěl někdo ublížit, nedám se, budu bojovat." "Odvaha není ještě všechno," řekla princezna. "Troll je silnější než ty, zabije tě a tím mi nepomůžeš." Pak jej vybídla, aby zkusil meč, co visel na stěně. Ale meč byl těžký, Halvor s ním ani nehnul. Princezna mu dala napít z trollovy láhve posilující nápoj a pak tam dolila vodu. Halvor hravě sejmul meč ze stěny, ale než s ním zkusil zamávat, celý zámek se zatřásl, světla zhasla a dveře se rozlétly. Na prahu stála trojhlavá příšera, hrozný troll. "Čichám, čichám člověčinu," zahřímal. "Už ji dlouho čichat nebudeš!" Vykřikl Halvor. Troll se na něj vrhl, ale Halvor napřáhl meč a uťal mu hlavu. Troll sáhl po láhvi, kde měl být posilující nápoj, ale protože tam byla jen voda, síly nenabral. Ale i takhle, se dvěma hlavami, na Halvora zle dorážel. Po tuhém boji padla druhá hlava, pak třetí. V tu chvíli se na zámku Soria Moria rozsvítilo a v jeho komnatách se probudil život. Zlatovláska s očima jako smaragdové moře děkovala Halvorovi za vysvobození. Pak byla bohatá hostina, radovánky a slavnosti na počest osvoboditele. Bezstarostné dny plynuly, na zámku se začalo mluvit o svatbě, když si princezna jednou všimla, jak Halvor smutně hledí z okna na oblaka plující do dálky. "Tobě se zastesklo po domově, můj milý, viď?" Zeptala se. "Zastesklo," přiznal Halvor." Rodiče se jistě trápí, že nevědí co se mnou je." "Dobrá, pomohu ti, řekla princezna. "Tady máš můj smaragdový prsten, který ti splní každé přání. Ale nedávej jej z ruky a o mně nikomu nevyprávěj. Jinak kouzlo zmizí a zámek Soria Moria nikdy nenajdeš. Slib mi, že na to budeš pamatovat." "Halvor všechno slíbil, navlékl prsten, přál si, aby byl doma, a už stál před nizounkou chaloupkou a ťukal na její dveře. "Kdepak nocleh pro tak vzácného pána," omlouvali se rodiče, kteří Halvora v krásných šatech nepoznávali. Když ale jinak nedal, pozvali jej dál a vyprávěli, že měli syna, v pánových letech, ale moře jim jej vzalo. A tu si vznešený pán sedl ke krbu a začal kreslit dřívkem do popela. "Halvore!" Zvolala matka a radostně jej objala. Za chvíli věděla celá vesnice, že toho ušmudlaného popeláčka potkalo štěstí a každý vyzvídal, jak to bylo. Halvor dlouho nechtěl mluvit, ale když se seběhla vesnická děvčata a s obdivem si prohlížela smaragdový prsten, pochlubil se svou zlatovlasou nevěstou, i prsten na chviličku stáhl a ukázal. V tu chvíli se mu zatmělo před očima a když se probral , hned viděl, že smaragd ztratil barvu. Přál si být na zámku Soria Moria, ale kouzlo nepůsobilo. Marně si Halvor vyčítal, marně naříkal. A tak se vydal přes hory a doly, přes moře i souše hledat zámek Soria Moria. Z jeho panských šatů už zbyly cáry, ale Halvor se nechtěl vzdát. Jednou večer přišel k chaloupce, kde žila babka s nosem dlouhým jako pohrabáč. Zrovna se popelila u krbu, když Halvor zaklepal. Ani se neotočila a řekla: "Nic mi nepovídej, vím, že hledáš zámek Soria Moria. I to vím, co už jsi vytrpěl za svou chlubivost. Vyprávěl mi to můj syn, Severní vítr. Ale jdeš pozdě. Tvá nevěsta se zítra vdává." Halvor zoufale vyběhl z chaloupky, ale srazil se s přilétajícím Severním větrem. Vítr jej popadl a zahvízdal mu do uší: "Zkus ještě jednou své štěstí a poleť se mnou!" Než se užaslý Halvor vzpamatoval, posadil jej vítr rovnou na nádvoří zámku Soria Moria. V sále byla zásnubní hostina, ale princezna měla oči vyplakané ze žalu nad ztraceným Halvorem. Teď si měla připít s novým ženichem, kterého jí vnutili. Dlouho váhala, než zvedla pohár, ale tu se k ní prodral jakýsi otrhánek a hodil do sklenky prsten s temným smaragdem. "Halvore!" Zvolala radostně a vylovila prsten, jehož smaragd najednou zazářil jako moře, jako její oči. A pak byla svatba na zámku Soria Moria: šťastný Halvor si bral za ženu svou zlatovlásku.


(Zámek Soria Moria. Norská pohádka. Pohádkové lístečky. Helena Špačková, 1985).