Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vychloubačný Gembej (3.)

20. 12. 2007

V jedné vesnici žil rolník jménem Gembej. Sousedé jej neměli ani trochu rádi, protože se stále vychloubal. Když se někomu přihodila nějaká nepříjemnost, Gembej se smál a říkal: "To se mně nikdy nemůže stát! Mě nikdo neošidí!" Jednoho dne se Gembej rozhodl, že půjde do města na trh koupit jalovici. Žena mu vybrala pevný provaz a dala na cestu dobrou radu: "Jalovičku pevně drž a hleď, aby ti cestou kravičku n neukradli!" "Co to plácáš za hlouposti!" Rozlobil se Gembej. "Copak je to možné, aby mě někdo ošidil, nebo dokonce okradl?" Dlouho chodil Gembej po tržišti a ne a ne si vybrat. Nakonec přece jenom natrefil na urostlou a vykrmenou jalovičku. "Tak, ta je právě taková, jakou jsem hledal," zaradoval se. "Nikdo na vesnici nebude mít lepší!" S prodavačem se dohodl na ceně a hajdy s jalovičkou domů. Na kraji města si Gembej vzpomněl, že by měl navštívit svého známého ševce. Ještě se ani neposadil a už se začal vychloubat: "Podívej se, jakou jsem koupil jalovičku. Takovou jsi určitě nikdy neměl!" A spokojeně si mlaskl. Mistr měl učně, veselého a chytrého chlapce jménem Itiro. Ten si dobře prohlédl jalovičku, zamlaskal a řekl: "Je opravdu pěkná, jenom si vážený pane dejte pozor, aby Vám ji cestou domů neukradli!" Gembej se ušklíbl: "To by se tak mohlo stát tobě, ale mě nikdo tak lehce nedoběhne! Ještě se takový chytrák nenarodil!" Potom se ještě chvíli vychloubal a nakonec se vydal s jalovičkou domů. Jen se za ním zavřela vrátka, Itiro řekl: "Dovol mi, hospodáři, odnaučit toho člověka vychloubačnosti." "To se ti chlapče asi těžko podaří! Jak bys to chtěl udělat?" "Odvedu mu jalovičku." "No, proč ne, zkusit to můžeš," souhlasil mistr. Itiro popadl pár nových topánků a vyběhl na ulici. Nadběhl našemu chvastounovi, položil na cestu jeden topánek, o kus dál dal druhý a ukryl se v trávě. Netrvalo dlouho a na cestě se objevil spokojený Gembej s jalovičkou. Málem o topánek zakopl. "Škoda, že je jenom jeden, smutně si povzdechl a šel dál. V nedalekém dubovém lesíku uviděl na cestě druhý. "Škoda, že jsem ten první nevzal!" Litoval Gembej. "Nevadí, vrátím se pro něj. "Přivázal jalovičku ke stromu a rozběhl se zpět. Topánek ještě ležel uprostřed cesty. Gembej ho sebral a spěšně se vracel k jalovičce. Jaké však bylo jeho - jalovička byla pryč. Celý lesík prohledal, ale ani provaz nenašel. S prázdnou se domů vrátit nemohl, protože by se musel ke všemu přiznat, a proto se znovu vydal do města. Itiro zatím přihnal jalovičku domů a vyprávěl mistrovi, jak vyzrál nad vychloubačným Gembejem. Mistr se smál, až se za břicho popadal, ale pak řekl: "Co budeme s tou jalovičkou dělat?" Než se stačili poradit, otevřely se dveře a do domu vstoupil Gembej. "Kde máš jalovičku, ctihodný Gembeji?" Zeptal se mistr, jako by se nic nestalo. "Jalovičku? Ach, jalovička! Přestala se mi líbit, a tak jsem ji cestou prodal. Chci si teď koupit novou, a proto jsem se vrátil." Hospodář nabídl Gembejovi dýmku a řekl: "Máš štěstí. Mám tu na prodej pěknou jalovičku. Když nebudeš moc smlouvat, tak ti ji prodám." A mistr poručil chlapci, aby jalovičku přivedl. "Kolik za ní chceš?" Zeptal se Gembej, když ji Itiro přivedl. "Jenom tolik, kolik jsi zaplatil za tu první," odpověděl mistr. "To by tak ještě scházelo," durdil se Gembej. "Copak je možné srovnávat moji jalovičku s tvojí? Ta moje byla větší a tlustší! Ba i srst měla delší!" Myslíš?" Usmál se mistr. "Levněji ji ale neprodám!" A tak Gembej musel znovu zaplatit za svoji jalovičku. Když si ji odváděl ze dvora, mistr mu na rozloučenou řekl: "Doufám, vážený Gembeji, že dáš pozor, aby ti ji cestou nikdo neukradl!" A Gembej se opět začal naparovat, že je nejchytřejší a že jej nikdo nenapálí. Jenom za ním zapadly dveře, Itiro opět poprosil mistra, aby mu dovolil vytrestat Gembeje. "Podruhé se ti to už nepodaří," řekl mistr. Ale nakonec souhlasil a Itiro se rozběhl k dubovému lesíku. Ukryl se v keřích u cesty a čekal na Gembej. Jenom se Gembej objevil v zátočině cesty, chlapec hlasitě zabučel. "To bude určitě moje jalovička," zaradoval se Gembej. "Už mi neuteče, a budu mít jalovičky dvě!" Jalovičku, kterou vedl s sebou, rychle přivázal trojitým uzlem k doubku a rozběhl se směrem, odkud se ozývalo bučení. Itiro přebízal místa na místo a lákal Gembeje hlouběji do lesa. Potom se rychle vrátil k jalovičce, odvázal ji a odehnal domů. Gembej zatím bloudil v lese a teprve navečer se dostal na cestu. Znovu se musel vrátit do města, a když se objevil u ševce, Itiro se zeptal: "Vážený pane Gembeji, co jste ještě zapomněl a kde máte Vaši překrásnou jalovičku?" "Než jsem se vydal domů, zašel jsem do chrámu a jalovičku jsem obětoval bohům, aby byli ke mně ještě milostivější," začal lhát Gembej. "Ráno půjdu na trh a koupím novou. Mistr se usmál a řekl: "nemusíš čekat až do rána. Mám ještě jednu jalovičku na prodej." Itiro stěží zadržel smích, a přivedl kravku, Gembej si ji prohlédl a nespokojeně zabručel: "Tahle je stokrát horší než byla moje!" Ale nakonec ji přece jen koupil. To už mistr ani chlapec nevydrželi a začali se smát tak hlasitě, že se seběhli všichni sousedé. Mistr švec všem vyprávěl, jak vychloubačný Gembej třikrát koupil stejnou jalovičku. Když smích utichl, švec řekl: "Vážený Gembeji, slib, že se už nikdy nebudeš vychloubat, a já ti vrátím jalovičku i peníze." Brzy se ta příhoda donesla i do jeho vesnice. Od těch dob, když se chtěl Gembej vychloubat, vždycky si jej sousedé dobírali: "Vážený Gembeji, vyprávěj nám, jak jsi třikrát koupil stejnou jalovičku?" A Gembej vždy zahanbeně zmlkl!


(Vychloubačný Gembej. Japonská pohádka. Pohádkové lístečky. Oldřich Gajdorus, 1985).