Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajemství stromu (10.)

27. 12. 2007

Dávno, pradávno, ještě v pohádkovém čase, žil v jedné daleké zemi kníže Vladan. Byl bohatý a mocný, ale jeho poddaní se jej báli, protože byl zlý a vládl krutě. Kdo mu nevyhověl, hned byl o hlavu kratší. Jeho země se rozkládala od vysokých skal přes lesy, údolí a roviny až k moři. Byla krásná, ale vznášel se nad ní strach. V lese nedaleko knížecího zámku byl prastarý strom, který převyšoval všechny své druhy a svým nejvyšším výhonkem přehlédl velkou část knížectví. Pro stáří, důstojnost a krásný vzrůst jej uctívali lidé z široka daleka a přicházeli za ním, aby se mu poklonili. Jakmile se o tom doslechl kníže Vladan, bylo zle. Lid této země se prý smí klanět jen jemu, knížeti, a ne nějakému stromu, na který stačí pořádná pila. A hned pověřil svého tajemníka, aby poručil hajnému strom okamžitě skácet a rozřezat. Tajemník poslal spěšného posla, aby vyřídil knížecí rozkaz hajnému Tudorovi. Ten se nesmírně ulekl, že má připravit o život obří strom, který miloval a uctíval jako všichni ostatní. Ale co si měl počít? Kníže měl moc nad životem i smrtí svých poddaných a neposlechnout by si nikdo pro samý strach nedovolil. Tudor se tedy smutně vydal do lesa s pilou, sekerou a koňským potahem. Nejprve se odsouzenému stromu vážně poklonil a potom jej odprosil za to, co musí udělat. "Odpusť mi, strome, že tě musím připravit o život. Je to špatná, musím to však udělat, protože jinak by mě dal kníže za neposlušnost popravit. Měl jsem tě rád. Sbohem." Strom velikán dlouho vzdoroval, než padl. Nakonec byl přece jen přemožen, ale silnou větví zachytil při pádu Tudora a dost vážně jej zranil. Když se Tudor dlouho nevracel, jeho nejbližší soused a přítel Borša jej šel hledat. Našel jej pod větví zraněného. Podařilo se mu přítele vyprostil, položil jej na mech a vzkřísil studenou vodou z lesní studánky. Potom jej dovezl koňským potahem domů a jeho krásná a milá dcera Florinka uložila nemocného do postele a ošetřila jej. Tudor byl plný strachu, že jej kníže krutě potrestá za nedokončenou práci, a proto prosil přítele Boršu, aby příští den šel do lesa poražený strom oklestit a rozřezat. Tak se také stalo. Borša pracoval pilně. Oklestil větve, složil je na hromadu a mohutný kmen zbavený kůry začal řezat na kusy. Nevysoko od paty stromu zahlédl malý otvor a z něho vycházela podivná záře. Taková záře, až Borša přivřel oči, Sáhl dovnitř, něco chladného tam nahmátl a vytáhl ven. Až se mu zatajil dech! Byl to překrásný náhrdelník, jak ze zámecké klenotnice, zlato a drahé kameny na něm zářily, až přecházel zrak. Rudé rubíny, zelené smaragdy, modré safíry, perly a démanty, vše uspořádané do nevídaného šperku. Takovou nádheru Borša nikdy předtím neviděl. Pečlivě náhrdelník zabalil do šátku a uschoval. Potom rychle dokončil práci a složil dřevo před zámkem. Spěchal ukázat svůj nález Tudorovi. Položil náhrdelník před něho na peřinu a řekl: "Byl ve stromě. Strom jsi kácel ty, skvost je tvůj." "Co tě napadá, Boršo,"vyhrkl překvapeně Tudor. "Ty jsi poklad nalezl, proto jsi jeho majitelem ty." Tak se dlouho kamarádsky přeli a jeden druhému náhrdelník nabízeli, až nahlédl okénkem zvědavý soused a spatřil to třpytivé bohatství. Závist mu našeptala, aby běžel do zámku a ohlásil to knížeti. Kníže přijel na koni, zhurta vstoupil do světnice a křičel: "Vy zloději, copak nevíte, že les je můj a že všechno, co se tam nejde, je také moje? Jak jste se mohli opovážit vzít mé drahokamy do prosté chalupy? Okamžitě mi je vydejte! Vy oba půjdete do hladomorny!" Už vztahoval chtivé ruce po zářícím pokladu, když tu se venku zablesklo a náhle nestál u postele kníže Vladan, ale trouchnivý pařez. Z pařezu vykoukl skřítek v červené čepičce, usmál se a promluvil tenkým hláskem: "Jsem posel krále skal a můj pán věnuje náhrdelník jako svatební dar vašim dětem, Boršo a Tudore. Však věše Florinka a Sivan se mají už dávno rádi, tak jim vystrojíte slavnou svatbu a ještě jim z pokladu hodně zbude. Vy dva nikdy nezpřetrhejte pouta svého přátelství, které si získalo úctu i u nás ve skalách. Kdybyste někdy potřebovali pomoc, zavolejte mě, jmenuji se Run. Zvolte si mezi sebou dobrého a spravedlivého muže, který bude s pomocí vás všech vládnout v této zemi místo zlého Vladana. Buďte tu všichni šťastni. A ty, Tudore, jsi od této chvíle zdráv." Run potřel zraněnému údy bílým květem horské protěže, Tudora hned všechno přestalo bolet, rány se zacelily a byl zas plný síly jako dřív. "Díky, Rune, díky za všechno! I tvému králi děkujeme," zvolal radostně a vyskočil z postele. V tom se znovu zablesklo a pařez i se skřítkem zmizel. Náhrdelník duhovými záblesky rozjasňoval celou chudou světnici. Právě přispěchal z pole i snědý Sivan a hned si řekl o copatou Florinku. Přinesl kukuřičné klasy, položil je na horkou plotnu, klasy zlátly a voněly a voněla i celá hájovna. Potom si na nich všichni čtyři pochutnávali, povídali si a bylo jim spolu moc hezky. Brzy byla svatba, lidé tancovali, zpívali si, radovali se a na zlého knížete si už nikdy nikdo nevzpomněl. Příštího jara vedle pařezu po poraženém obřím stromu vyrostl mladý útlý stromek. Rostl a sílil tak rychle, že výškou a hustotou větví brzy dohonil svého nezapomenutelného předchůdce.


(Tajemství stromu. Rumunská pohádka. Pohádkové lístečky. Božena Mikyšková, 1985).