Jdi na obsah Jdi na menu
 


Spící štěstí (27.)

11. 10. 2011

Před dávnými časy žili dva bratři, Amija a Prabhát. Prabhát měl ženu, kupu dětí a bídu s nouzí. Starší Amija byl boháč, měl všechno, nač si vzpomněl, ale měl také tvrdé bezcitné srdce. Nikdy nedal svému mladšímu bratru ani hrst obilí, ani trochu rýže.

Jednou, když Prabhátovy děti nejedly už dva dny, šla jejich matka k Amijovi prosit alespoň o trochu vody, v které služky vypraly rýži, ale nemilosrdně ji vyhnali, rozhodl se Prabhát, že půjde na bratrovo pole a přinese snop pšenice. Tak alespoň trochu dětí nasytí.

Když se setmělo, vzal srp, tiše se vykradl z domu a spěchal na pole. Tam ho zastavil kdosi, kdo vypadal jako hlídač.

Co tu děláš?“ křikl na Prahnuta.

Děti mají hlad, a proto jsem si chtěl vzít trochu pšenice,“ řekl popravdě Prabhát. „Ale kdo jsi ty?“

Já jsem štěstí tvého bratra a jsem tu, abych chránilo jeho majetek.“

Štěstí mého bratra?“ podivil se Prabhát. „Ale kde je potom moje štěstí? Proč se také o nás nestará?“

Tvé štěstí? To leží za sedmero moři a tvrdě spí. Měl bys tam jít a probudit ho.“

Prabhát se vrátil domů s prázdnýma rukama. Všechno vypověděl své ženě a ta nedala jinak, než že se muž musí za spícím štěstím vypravit.

Tak se Prabhát vydal štěstí hledat. Šel a šel, už se začalo stmívat, když přišel k velkému mangovníku. Sedl si pod jeho košatou korunu, aby si odpočinul a tu vedle něj spadlo krásné mango. Bylo šťavnaté a žluťoučké, až se sliny sbíhaly. Dychtivě se do něho zakousl, ale tvář se mu zkřivila. Zlostně stromu zahrozil: „Já jdu do světa za štěstím, a ty mně častuješ hořkým ovocem.“

Mangovník se rozševelil: Nezlob se na mne, jsem pro to sám dost nešťastný. Až najdeš své štěstí, zeptej se, čím to je, že mám tak hořké plody.“

Prabhát putoval dál, druhý i třetí den, už dny ani nepočítal. Konečně přišel do města, kde se u královského paláce tyčila k nebi štíhlá věž. Byla tak vysoká, že se zdálo, jakoby se nebe dotýkala.

Náš král chce postavit ještě jednu takovou věž,“ vyprávěli lidé Prabhátovi, „stavitelé ze všech končin světa se už mnohokrát o to pokusili, ale marně. Vždy se jim věž zřítí a nikdo neví proč.“ Když si šel Prabhát věž prohlédnout, zahlédl ho král.

Co tu děláš?“ zeptal se.

Jdu hledat své štěstí,“ odpověděl Prabhát.

Až ho najdeš zeptej se, proč se věž vždycky zřítí,“ požádal ho král. Prabhát to králi slíbil.

Po nějaké době přišel na kraj lesa, a uviděl jak veliký had ohrožuje v hnízdě orlí mláďata. Vzal nůž a přeťal hada vejpůl. V tom přilétli staří orli.

Kam chceš dojít, já tě tam zanesu,“ nabídl starý orel Prabhátovi.

Jdu až za sedm moří, kde spí mé štěstí,“ odpověděl Prabhát.

Tam by ses beze mne těžko dostal,“ řekl orel, posadil si Prabhát na záda a letěli přes hory, kopce a džungle, přes jedno, druhé a třetí moře. Za sedmým mořem uviděl Prabhát někoho na břehu. Poznal hned, že je to jeho štěstí. Leželo tam jak široké, tak dlouhé a tvrdě spalo.

Orel se snesl k spáči a Prabhát spustil:

Ty si tu ležíš a spíš, místo aby ses o mně staralo! To si říkáš štěstí? Ale už je toho dost! Vstávej a něco dělej, jen už nespi!“

Vždyť ani nemohu, když tak hartusíš,“ protíralo si štěstí oči. „Řeknu ti, že už bylo načase, že ses za mnou vydal.“

Prabhát se hned štěstí vyptal na hořká manga a na věž, která vždycky spadne.

Pomoc je snadná,“ mínilo štěstí. „Král ani neví, co se v královském zámku děje. Má dceru na vdávání, ale ženich nikde. Dcera tak vzdychá, že každý vzdech rozvlní vzduch a jeho náraz věž porazí. Až král dceru provdá, věž bude stát navěky. A mangovník? Ten má hořké plody jen proto, že jeho kořeny tísní zlatý poklad. Když poklad vykopeš, manga zesládnou.“

Prabhát sedl na orla a letěl až do královského města.

Pane králi, druhá věž bude stát, až provdáš dceru. A pospěš si, nebo vzdech tvé dcery porazí i první věž,“ řekl králi.

Král se zaradoval, že pomoc je tak snadná. Vyhledal dceři ženicha a uspořádal slavnou svatbu. Prabhátovi dal za dobrou radu stádo slonů s nákladem drahých látek a vzácného nádobí.

Dál se vydal Prabhát na slonu, a v čele celého průvodu dojel až k mangovníku. Vykopal zlatý poklad, naložil na slony a slavně se vrátil k ženě a dětem.

Od té doby měli štěstí oba bratři, Amija i Prabhát. Ale protože Prabhát věděl jaké je to, nemít štěstí, dělil se o své štěstí se všemi chudáky, a tak se celé vesnici dařilo dobře.

 

(Spící štěstí. Indická pohádka. Eliška Merhautová. 1986).