Jdi na obsah Jdi na menu
 


Princ a řemeslo (23.)

29. 5. 2008

V jedné daleké zemi panoval král a královna. Jejich dcera, malá princezna Danka, byla krásná jako obrázek a milá a veselá, jak to dokážou jen děti. Byla však taky zvídavá, a tak jednoho dne poprosila krále, aby se vydali na cestu do jiných končin země poznat nová města, lidi i přírodu. A protože měli královští rodiče svou Danku rádi, svolili a za několik dní se všichni společně vypravili na veliké lodi přes moře.

Plavili se dlouho, dny ubíhaly a Danka si krátila dlouhou chvíli pozorováním pěnivých mořských vln, které byly někdy mírné jako potůček a jindy černé a vysoké jako mraky pře bouřkou. Jednoho dne však, když už byli daleko od domova uprostřed širého moře, se náhle setmělo, zvedl se bouřlivý vítr, vlny se vzedmuly vysoko nad příď korábu a zlověstné blesky křižovaly oblohu. Mořská bouře si pohrávala s lodí, jako by to bylo holubí peříčko. Nakonec loď narazila na skálu a roztříštila se na kusy. Král s královnou a Dankou si stěží zachránili alespoň holý život. Všechen majetek, co si vezli s sebou, navěky pohřbilo moře. Když se trochu vzpamatovali z neštěstí, které je postihlo, a porozhlédli se kolem sebe, s hrůzou zjistili, že ztroskotali u nepřátelských břehů. Král této země, mocný a bohatý, nechal bez milosti každého cizince popravit ze strachu, aby jej snad nepřipravil o moc a peníze. Dančin otec se proto rozhodl, že nikomu neprozradí, kdo jsou a odkud pocházejí. Jenomže jak se uživit, jak si obstarat aspoň chléb, když nikdo z nich neuměl pracovat? Nikdy je to nikdo neučil a taky to zatím nikdy nepotřebovali. Královna byla nešťastná, Danka plakala a král usilovně přemýšlel, co dělat. Plynuly dny, hlad je pronásledoval, neměli kde hlavu složit. Po únavném cestování mnoha městy i vesnicemi nakonec bývalého krále vzali v jedné malé horské vesničce za pastevce. Dlouho trvalo, než si zvykl časně ráno vstávat a vracet se až zvečera unavený domů. Ale zvykl si pracovat a bydlet v malé chaloupce. Danka tatínkovi pomáhala, chodila s ním denně na pastvu a jejich věrný pes Míša se vesele proháněl kolem stáda. Královna se zatím pečlivě starala o skromnou domácnost. A jak plynula léta, všichni uvykli novému životu. Danka zatím vyrostla v překrásnou dívku a pověst o její kráse se roznesla po celém království. I v královském paláci, kde právě v té době hledali pro prince nevěstu, se začalo povídat o pastýřově dceři. A sám princ, který už poznal mnoho krásných, bohatých a urozených dívek, se rozhodl, že se na to vesnické děvče pojede podívat.

Vypravil se i se svým doprovodem na cestu. Jakmile Danku uviděl, rázem zapomněl na všechny ty bohaté princezny, které mu až dosud jeho otec nabízel, a měl oči jen pro tu jedinou, pro pastýřovu dceru. Umínil si, že se s ní ožení. Také Dance se mladý princ zalíbil, nedala však na sobě nic znát. Princ se vrátil na zámek a hned oznámil svůj úmysle otci. Král o tom nechtěl ani slyšet, odmítal obyčejnou vesnickou dívku. Ale princ nepolevil. Prohlásil, že se nikdy neožení, nebude-li si moci vzít tu, kterou si zamiloval. Král se dal nakonec přemluvit a s těžkým srdcem svolil. Jaké však bylo překvapení, když přišli královi poslové do pastýřova domu, aby mu doručili královo rozhodnutí. Pastýř odmítl dát svou dceru princi za ženu a ptal se jen, jaké umí princ řemeslo. Udivení poslové se jej zeptali, co tím myslí. Princ přece umí kralovat, zdědí jednou po svém otci trůn a s ním i celé království a obrovské bohatství. Nemusí tedy umět pracovat. Ale pastýř se nedal obměkčit. Ať se princ vyučí nějakému řemeslu, teprve potom dostane Danku za ženu. Pak se rozloučil s královskými posly a ti, udiveni troufalostí pastýře i jeho přáním, odjeli s nepořízenou. Když král uslyšel vzkaz, rozzlobil se a rozkázal, aby se vrátili nazpět k pastýři. Ať mu jménem krále poručí, aby vydal svou dceru a nežádal splnění žádných podmínek, jinak se mu zle povede.

Vyslanci se tedy znovu vydali na cestu, pastýř však stále trval na své podmínce: „Až mi přinesete něco, co královský princ sám, vlastníma rukama udělal, pak vám teprve svou dceru dám.“ Poslové jej varovali před královským hněvem, nebylo to však nic platné. Když odjeli, zeptala se Danka otce, proč to dělá, vždyť přivolá na celou rodinu jenom neštěstí. Otec ji vysvětlil, že ví, co dělá. Nechce, aby jednou, kdyby se něco přihodilo, strádala jenom proto, že se její muž neumí uživit. „Každý člověk musí umět pracovat,“ řekl, „jinak je jeho život prázdný a zbytečný. I my jsme přece poznali, co to znamená, když jsme nikdo z nás, já, ty ani maminka, neuměli pracovat.“ Danka nemohla nesouhlasit, protože věděla, že to, co jí otec pověděl je správné a moudré.

Zatím na zámku panovalo veliké vzrušení. Král dal zavolat svého syna a seznámil jej s pastýřovou podmínkou. Princ byl zprvu překvapen a odmítal splnit podmínku, podle něho nedůstojnou. Jeho touha po krásné Dance však byla silnější, a tak se vydal na trh ke košíkáři, aby se vyučil jeho řemeslu. Trvalo nějaký čas, než si osvojil zručnost zkušeného řemeslníka. Nakonec přišel den, kdy sám upletl svůj první košík. Odevzdal jej otci a ten hned vyslal posly i s košíkem k pastýři. Když to pastýř uviděl, zeptal se, kdo košík upletl, kolik stojí a jak dlouho trvá, než je upleten. Poslové mu podle pravdy odpověděli, že košík upletl princ sám za jeden den a jeho cena je pět grošů. Pastýř byl spokojen. Spočítal, kolik by si vydělal princ za týden a kolik za celý měsíc práce. Octne-li se jednou v nouzi, bude umět pracovat a dokáže tak uživit sebe i svou rodinu. Dal tedy svolení ke svatbě.

Princ byl šťastný, Danka se těšila na svého ženicha a král připravoval bohatou svatbu. Když bylo po svatbě, vypověděl pastýř králi celý svůj osud. Přiznal, že i on býval panovníkem v daleké říši a sem že jej přivedlo neštěstí. Když to král uslyšel, byl udiven statečností Dančiných rodičů. Daroval jim velký koráb, plný drahocenných věcí a než se vydali na cestu, oba králové dohodli, že mezi jejich zeměmi už navždy bude panovat jen mír a přátelství.


(Princ a řemeslo. Bulharská pohádka. Pohádkové lístečky. Monika Vydrová. Nakladatelství Panorama v Praze. 1981).