Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pole čarodějů (28.)

11. 10. 2011

Kdysi dávno žil ve Francii sedlák Žán. Byl to chlapík hubený jak tyčka, zvědavý, povídavý a umíněný. Vždycky, když se s někým přel, musel mít poslední slovo.

Žán žil v kraji, o němž se říkalo, že se tam scházejí čarodějové. Když odbije půlnoc, přilétají prý na koštěti ježibaby a na hřbetech černých kocourů a velikánských ropuch přijíždějí čarodějové a kouzelníci. Na rozlehlé planině v horách, které se říká Pole čarodějů, zapalují prý obrovský oheň a kolem něho pak tančí sám satan, šťastný, že má kolem sebe své pekelníky.

Za takových nocí zavírali vesničané dveře na závoru a uléhali se strachem a hrůzou. Žádný z nich se neodvážil odhalit tajemství čarodějných schůzek – sabatů. Jediný, kdo se nebál byl kmotr Žána. Čarodějové byli podle něho jen pověra a jejich schůzky si místní strašpytlové bohapustě vymysleli.

A tak jednou večer, když se Žán pořádně najedl a podestlal krávám ve stáji, vydal se na Pole čarodějů. Chtěl dokázat svou odvahu a zároveň přesvědčit vesničany, že se nemusí toho strašidelného místa bát.

Husté černé mraky zahnaly svit měsíce a ve vzduchu začalo podivné hemžení. Země se pojednou zatřásla a na planině vzplál mohutný oheň. V jeho plamenech uviděl Žán různé obludy, které se daly do tance. Strachy se mu podlomila kolena. Schoval se do nejhustšího křoví a teprve po chvíli se odvážil vykouknout. Najednou užasl: zdálo se mu, že se mezi strašidly mihla známá postava. Malý kulatý holohlavý chlapík – to přece nemůže být nikdo jiný než bohatý soused Žak. Žánovi se rozbřesklo. Teď už mu bylo jasné, proč Žak, i-když moc nepracoval, měl vždycky víc než ostatní vesničané. Jak by také ne. Vyčaroval si dobrou úrodu na poli, bohatou sklizeň na vinici a tlustý dobytek ve stáji.

Peklelný tanec pokračoval. Noc byla černá jako saze v komíně, jen kolem ohně planul rudý kruh. „Co tu děláš, sousede?“ ozvalo se najednou Žánovi za zády. Krve by se v něm nedořezal. Za ním stál Žak a už ho táhl z úkrytu v keřích. „Ale šel jsem náhodou kolem,“ strachy vykoktal Žán a vypadal ještě hubenější. „Náhodou?“ vyjel si na něj tlustý Žak. „Těm tvým náhodám já nevěřím. Přišel jsi sem slídit, odhalit naše tajemství. Tu troufalost nám zaplatíš!“

Mezitím ho obklopily pekelné bytosti a pomstychtivě vykřikovaly: „Na smrt s ním!“ „Odvedeme ho na nejvyšší věž mého zámku,“ navrhoval černokněžník zahalený dlouhým černým vousem, „odtud ho svrhneme dolů.“

Čarodějové se začali na Žána sápat. Zdálo se, že je s ním konec. V tom zasáhl tlustý Žak. Když Žánovi pomůže, bude mu soused nadosmrti sloužit a projevovat mu vděčnost i s celou svou rodinou. A tak řekl:

Tvá zvědavost tě, Žáne, odsoudila k smrti. Ale abys věděl jakou mám moc, pomohu ti a ty mi za to budeš věrně sloužit. Jestli ale jediným slůvkem prozradíš, co jsi dnes v noci viděl, zemřeš.“ Žánovi svitla naděje. Honem se začal dušovat, že se od něho nikdo nic nedoví. Černokněžníkům, a hlavně ježibabám, se Žakův návrh moc nezamlouval. Rozhodli, že Žán za svou troufalost přijde o všechen dobytek.

Jedna hodina po půlnoci udělala konec čarodějné schůzce. Košťata pročísla tmu. Mňoukání koček a skřehotání ropuch zmizelo v dáli. Plameny se vrátili do země. Pole čarodějů se pokrylo mlhou. Nastalo ticho.

Žán zůstal sám, celý zmatený. Když se vrátil domů, nahlédl starostlivě do chléva. Dobytek spokojeně oddychoval. Žán si šel lehnout, oka však nezamhouřil.

Druhý den viděl souseda Žaka procházet se po dvoře. „Jak ses vyspal, Žaku?“ zeptal se hubený tlustého. „Ale moc dobře,“ odpověděl soused, „a ty?“ „Já taky.“ Pak už se bavili o obyčejných věcech – o počasí, o dobytku, o sklizni. Žán marně čekal na nějakou narážku na včerejší noc. Soused byl tak klidný, jako by se nic nestalo. Snad to všechno byl jenom zlý sen. A přece. „Žáne,“ povídá tlustý Žak, „potřeboval bych, abys mi pomohl na poli. Jistě to neodmítneš.“

Běžné denní starosti a práce až nad hlavu odsouvaly Žánovo dobrodružství stále víc do pozadí. Až jednou, když se večer vracel z pole, přiběhla mu žena naproti s očima navrch hlavy: „Běž honem do stáje! S Bělkou je zle.“ Bělka byla jejich nejlepší kráva, která dávala nejvíc mléka. Když ji Žán uviděl, bylo mu jasné, kolik uhodilo. Vzpomněl si na hrozby čarodějů.

Dělo se to, co zlé mocnosti předpověděly. Před Vánocemi Žán zakopal poslední krávu. Ve stáji mu zbyli jen dva volci.

Na Štědrý den po půlnoci se mu zdálo, že zaslechl nějaký šramot ve stáji. Zapálil svíčku a chtěl se tam jít podívat. Žena mu v tom zabránila: „Dobře víš, že o štědrovečerní noci spolu zvířata rozmlouvají. A kdo je vyruší, do tří dnů zemře.“ Žán sice něco brumlal o babských povídačkách, ale do stáje nešel. Po noci čarodějů už nevěděl, čemu věřit a čemu ne.

Když ráno vešel do stáje, volci už se nehýbali.

V jediném půlroce přišel Žán o všechna zvířata a ještě musel zadarmo dřít na sousedově hospodářství.

Nastalo jaro. Jednoho dne si Žán řekl Žakovi o malou odměnu za práci, aby měla rodina z čeho žít. Soused chvíli mlčel a pak zašeptal. „Dodržel jsi slib a zaplatil za svou všetečnost. Čarodějné síly nad tebou už nebudou mít moc, ale mně za to ani teď nesmíš odmítat sousedskou výpomoc. Souhlasíš?“ Co Žánovi zbývalo. „Dobře tedy,“ pokračoval soused. „Běž dnes k velké louži u své vinice. Žáby, které tam jsou, pochytej a zabij. Od té chvíle nebudou mít čarodějové nad tebou žádnou moc. Ale musíš i dál držet jazyk za zuby a věrně mi sloužit.

Žán udělal, co mu soused poradil. Zabil žáby, na dluh si koupil krávu a jako zázrakem se mu začalo v hospodářství všechno dařit. Ani Žakovi už nemusel sloužit. A proč?

Když čarodějové viděli, že lidská odvaha a vůle dostát danému slovu je silnější než jejich zlé síly, už se na Poli čarodějů nikdy neobjevili. Odešli do kraje, kde se jich lidé ještě báli. A vydřidušského Žaka vzali s sebou.

 

(Francouzská pohádka. Helena Špačková. Nakladatelství a vydavatelství Panorama. Praha 1981).