Jdi na obsah Jdi na menu
 


Peníz, který vysouší moře (13.)

20. 1. 2008
Žili kdysi dva bratři. Když byli malí, měli se velice rádi, hráli si spolu a ve všem si pomáhali. Když vyrostli, společně hospodařili. Starší bratr se oženil a za pět let se mu narodily čtyři děti. Mladší bratr se také oženil, ale přestože se svou ženou žil už čtyři roky, nevychoval ani jediné dítě. Brzo začal mladší bratr rozumovat:

"Hospodaříme spolu, pracujeme oba dva stejně, ale všechno, co se nám urodí, sní bratr se svou ženou a dětmi. Je jich dohromady šest a my jsme jenom dva. Nedělíme se rovným dílem. Odejdu od bratra a budu hospodařit sám."

Rozdělil se se starším bratrem o majetek a odstěhoval se do sousední vesnice.

Staršího bratra to velice rmoutilo. Dokud hospodařili ve dvou, měli o živobytí postaráno všichni. Teď, když byl na práci sám, začala v chalupě bída. Starší bratr už nevydržel sedět doma a díval se na děti, jak hladovějí. Se zarmoucenou duší odcházel z domova, s hlavou skloněnou chodil po cestách necestách, ani sám nevěděl kudy.

Jednou, když se zase tak zamyšleně procházel po břehu moře, najednou o něco zakopl. Shýbl se, aby se podíval, co to je, a uviděl na zemi drobný peníz. Na penízku bylo napsáno: Peníz, který vysouší moře.

"Kdyby byl aspoň zlatý," řekl si starší bratr, "ten by mi pomohl. Ale tenhle!"

A hodil peníz do moře a šel dál. Sotva však udělal krok, moře začalo šumět a pěnit, vlna stíhala vlnu a vody kvapem ubývalo. Za chvíli byla všechna voda pryč a v moři zůstalo jen čisté suché dno a uprostřed něho překrásný palác z vodních krystalů.

Z paláce vycházel průvod bytostí, které vypadaly skoro jako lidé. Měly lidské tělo, lidské ruce, lidské nohy, ale hlavy jako ryby, raci a jiná mořská havěť. A na konci toho průvodu kráčel sám vládce moře, dračí král.

Mořský vládce pokynul rukou, průvod se zastavil a král zvolal:

"Je to dnes poprvé, co mezi nás přišel člověk. Vítám tě."

A potom vzal staršího bratra za ruku a vedl jej do paláce. Procházeli jednou komnatou za druhou a staršího bratra jen oči přecházely od lesku a třpytu všech těch nádher a pokladů.

"Kdybych tak měl aspoň něco z toho bohatství," pomyslil si, ale nahlas se neodvážil nic říci.

Nakonec přišli do komnaty, kde nebylo ani zlato, ani drahokamy. Seděl tam jen uprostřed na opěradle krásně vyřezávané židle krásný pták. Vypadal jako kachnička, ale byl větší a nádherně vybarvený.

"Co je to za ptáka?" Podivil se starší bratr.

"To je jeden z mých pokladů. Jmenuje se CO SE HODÍ !" Odpověděl dračí král a pak vybídla staršího bratra, aby si na památku vybral cokoli, co se mu v paláci líbí.

"A smím si vzít tohoto ptáka?" Zeptal se starší bratr.

"Smíš!" Řekl dračí král. "Když se ti líbí, je tvůj."

A tak si tedy starší bratr vzal toho krásného ptáka, uctivě poděkoval a dračí král jej vyprovodil až ke břehu. Teprve pak se zase voda vrátila na své místo. V písku na břehu uviděl starší bratr před sebou zase ten peníz, co vysouší moře. Vděčně jej sebral, schoval do kapsy a pospíchal k domovu.

Když ale přinesl ptáka z dračího paláce domů, bylo zle.

"Nemáme sami co jíst a co zasít," naříkala žena, "a ty přineseš ještě takového ptáka, ze kterého nic není. Čím jej budeme krmit?"

Starší bratr nic neřekl, posbíral zbytky od večeře, dal je ptákovi a šel spát. Ale spalo se mu špatně, samými starostmi nemohl ani usnout. Teprve k ránu na chvíli zdříml, a v tom jej probudilo radostné volání ženy. Vyskočil z postele, běžel k ní, a co nevidí? Pták CO SE HODÍ seděl na své ošatce a měl pod sebou zlaté vejce. Starší bratr si vzpomněl na dračího krále a s vděčností se poklonil k západnímu oknu, za kterým hučelo moře.

Pták CO SE HODÍ snášel zlatá vejce den co den. Starší bratr s nimi chodil na trh, tam je prodával a za stržené peníze kupoval, co bylo třeba, jídlo, šaty i rýži na osetí políčka. Zakrátko byl z něho zámožný člověk.

Netrvalo dlouho a dověděl se o tom i jeho mladší bratr a hned si řekl, že si musí s bratrem promluvit. Vypravil se na trh a tam si na něho počkal. Starší bratr byl dobrák, a když se jej ten mladší začal vyptávat, jak přišel ke svému štěstí, všechno mu po pravdě řekl. Dokonce mu dal i ten peníz, co vysouší moře.

Mladší bratr peníz popadl, ani nepoděkoval, a běžel na břeh moře. Tam hodil peníz do vody a čekal. Za chvíli začalo moře pěnit, hučet a ztrácet se, až zůstalo jen suché čisté dno s palácem uprostřed. A také tentokrát z něho vyšel průvod s dračím králem a vládce moře mladšího bratra pozdravil:

"Je to dnes podruhé, co mezi nás přišel člověk. Vítám tě."

Ale mladší bratr na pozdrav sotva odpověděl. Pospíchal do paláce, aby měl co nejdřív taky takového zázračného ptáka jako jeho bratr. A skutečně, uprostřed jedné komnaty jej uviděl. Seděl na opěradle vyřezávané židle a vypadal jako větší kachnička.

"Co je to za ptáka? Mohu si jej vzít?" Zeptal se nedočkavě.

"To je pták CO SE NEHODÍ," řekl dračí král. "Jestli chceš, je tvůj."

"Chci!" Řekl mladší bratr. Nedbal, že se pták jmenuje jinak, popadl jej a utíkal z dračího paláce, co mu nohy stačily. Když doběhl na břeh, voda se vrátila na své místo a v písku před ním se zaleskl znovu peníz, co vysušuje moře. Ale mladší bratr do něho pyšně kopl:

"Teď už tě nepotřebuji!"

A pak pospíchal domů. Doma navařil kotel rýže, masa a ryb a dal je zázračnému ptákovi. Potom si lehl, ale mnoho se nevyspal, nemohl se samou radostí dočkat rána. Hned na úsvitu se běžel podívat, co mu pták od dračího krále snesl. Ale ošatka byla prázdná a pták chtěl jíst.

"Asi jsem mu dal málo," řekl si mladší bratr a běžel koupit rýži a maso. Kouzelný pták to všechno snědl, ale zlaté vajíčko zase nesnesl, jen chtěl znovu jíst. A tak to šlo den za dnem. Pták od dračího krále jen jedl a rostl a mladší bratr jen kupoval a kupoval. Zakrátko utratil všecky peníze, pak prodal dobytek, pole a nakonec i chalupu, ale všechno nadarmo. Kouzelný pták zlaté vajíčko nesnesl, jen rostl a rostl, až z něho šel strach. A když už mladší bratr neměl ani zrnko rýže, pták CO SE NEHODÍ rozepjal křídla a odletěl.

"Dračí král mě oklamal!" Vykřikl mladší bratr a rozběhl se na mořský břeh hledat peníz, co vysouší moře. Chtěl se s jeho pomocí dostat znovu ke dračímu králi. Ale kouzelný peníz už na břehu neležel. Ať mladší bratr hledal, jak hledal, už jej nenašel. A ztracené bohatství také ne.

A tak chodí dodnes po všech mořských březích a je čím dál chudší a čím dál otrhanější a všude hledá ten malý drobný peníz, který vysouší moře a ukazuje cestu do dračího paláce.


(Peníz, který vysouší moře. Čínská lidová pohádka. Pohádkové lístečky. Nakladatelství Orbis, Praha, 1972).