Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pastýř a král (7.)

27. 12. 2007

Jednou zabloudil král Matyáš na honu. Ztratil se své družině, svému koni, jen pero za kloboukem mu zůstalo, lovecká trubka u pasu a veliký hlad. Běhal pustinami, volal, hledal, ale človíčka nikde nepotkal, živé duše neviděl. Konečně se přece jen dostal k lidskému obydlí. Celý uštvaný zaťukal na dveře. Byla to chatrč na spadnutí, ale ten, kdo v ní bydlel, musel být náramně spokojený, protože král uslyšel veselou písničku a ucítil vůni jídla. Vešel a spatřil u ohniště pastýře. "Buď zdráv, pastýři," řekl král. "Málem jsem se bál zaťukat, aby ti chatrč nespadla. Jakpak ti říkají?" "Kuba," řekl pastýř, "a jak tobě?" "Matyáš," odpověděl král. Kuba se otočil a povídá: "Co tak okouníš, krajánku? Pojď dál, vařím halušky. Neříkej nic, vidím ti na nose, jak by sis dal se mnout. Bodejť by ne, však jsem je omastil hrstí škvarků. Jen neokouněj, sedni si a jez. Tumáš!" A strčil před krále dřevěnou misku se lžící. Král neřekl tak ani tak, sedl si, začal obracet lžící halušky a vybírat škvarky. Pastýřovi to neušlo. Klepl krále přes prsty a rozzlobeně řekl: "Cože, ty se budeš v jídle přehrabovat? Jen jez taky halušky a nevybírej jenom škvarky. Kdo tě to naučil takhle se chovat u stolu?" Král nic. Mlčky poslechl a pak se vyspal na ovčí houni. Ráno vstal, pěkně poděkoval za přístřeší, dostal na cestu kus tvarohu a radu, kudy se dostane k městu. Neuplynulo ještě mnoho vody v Dunaji, když k pastýři přišel zase host. Tentokrát to byl myslivec se vzkazem, aby Kuba přišel do Budína ke králi Matyášovi. "Ouvej, copak to, že si král na chudáka vzpomněl? Měla snad některá má ovce špatnou vlnu? Nebo mám letos málo vyuzený sýr?" Uvažoval Kuba, ale nezbývalo mu, než obléci vyšívaný kožich, nasadit si na uši beranici a vykročit do Budína, jak pán poručil. Na hradě jej odvedli rovnou ke králi. Pastýř se tomu moc podivil, ale pojednou, jak se tak díval, rozlilo se mu horko po těle. Poznal, že král je vlastně ten pocestný, kterého učil na salaši pořádně jíst. "Vždyť jsem jej dokonce uhodil přes prsty! Přes královské prsty!" Zanaříkal nahlas. "Nic se neboj, Kubo, a přistup blíž," smál se král Matyáš. "Tehdy jsi mne pozval na večeři ty, dnes ti to chci oplatit. Jsi mým hostem. Jenom jednu službu bych od tebe potřeboval. Podívej se dobře kolem stolu. Sedí tam moje panstvo a tvým úkolem bude, abys dával pozor, jak se který z těchto lidí bude při hostině chovat. Jakmile uvidíš něco nekalého, udělej klidně to, cos udělal mně. Dej každému neslušnému hostu stejné ponaučení." Po chvíli povídání zazvonil zvon, který zval ke stolu. Kuba šel také a usedl tam, kam mu král přikázal. Kolem seděli páni a dámy, samé zlato, šperky a hedvábí. Krása jim koukala z rukávů, z načesaných paruk i ze stříbrných střevíčků. Sotva král usedl a Kuba vedle něho, nosili sluhové na stůl mísy. Polívčičku s hráškem, bažanta s ananasem, telecí roládu a koláčky protkané mandlemi, prasečí ocásky a žabí stehýnka, ústřice v čokoládě a vejce namodro. Bylo toho daleko víc, ale kam až by se nám pohádka táhla, kdybychom to všechno jmenovali. Tak začali jíst a Kuba se díval. Dívá se a vidí, jak ten tam rukou z koláčků na stříbrné míse uštipuje mandle, dáma s růžovou pentlí pod krkem loví prstem prasečí ocásek a ten v krajkovém límečku má čokoládu až za ušima. A co ten tlusťoučký strýc v paruce vyvádí? Ukazováčkem si čistí nos a pak, jako by se nechumelilo, obírá z bažanta ananas. To už milý Kuba nevydržel. Vzal stříbrnou lžíci z polévkové mísy a šel kolem stolu. Tady klepl, tuhle a tamhle taky. Přes umaštěné prsty s prsteny, přes bílé ruce od čokolády. Klepal by donekonečna, kdyby král Matyáš neřekl vesele: "Tak dost, Kubo, to stačí!" Dámy se vzpamatovaly z leknutí. Páni ještě střídavě pofoukávali prsty sobě i svým krásným sousedkám, když král vstal a se smíchem jim vysvětloval: "Nic ve zlém, moji milí, to byla jen hodina slušného chování u stolu, kterou jsem vám zdarma k této hostině poskytl. Já jsem ji také jednou dostal, a řeknu vám, že byla zdravá. Vždyť tuhle Kuba je pastýř ze samoty, a umí se u stolu chovat lépe než panstvo u královské tabule." Panstvo chvíli překvapeně civělo. Ale potom přišli muzikanti, zahráli a všichni se v kole rozveselili. Také Kuba, který vzal do tance tu nejhezčí dámu právě ve chvíli, když si do hedvábného šátečku pod stolem schovávala kosti pro svého pejska. Nu a co bylo dál? Zase ta zelená krajina a na ní salaš a ovečky se zlatými zvonci. Mezi nimi chodí Kuba a každý večer jim vypráví, jak učil panstvo na Budíně slušnému chování.


(Pastýř a král. Maďarská pohádka. Pohádkové lístečky. Dagmar Štětinová, 1985).