Jdi na obsah Jdi na menu
 


O žabím koni (21.)

27. 4. 2008

Mocný had zestárl, tělo pozbylo pružnosti, zrak bystrosti, a nemohl už nic ulovit, čím by se nasytil. Ploužil se krajem a dolezl až ke kalužině plné žab, která kdysi bývala jeho nejmilejším lovištěm.

Jedna žába vystrčila mezi lekníny a stulíky hlavu, chvilku na hada boulila oči a pak řekla:

„Co se ti stalo, že vyhlížíš tak sklíčeně?“

„To ti nemohu říci, milá žábo.“ odpověděl had, „to bych mohl povědět jen tvému králi.“

Žába kuňkla, zastrčila zas hlavu mezi stulíky a rdest, a odrážejíc se dlouhýma nohama, plovala ke králi. Všechno mu pověděla.

Král přišel.

„Co tě postihlo, hade?“ ptal se.

Had vypravoval: „Pře několika dny navečer jsem pronásledoval žábu a zahnal ji do bytu jednoho podruha. Bylo tam tma, neviděl jsem, skočil jsem po něčem, co jsem pokládal za žábu, a kousl. Ale byl to palec chlapce, který tam na zemi spal. Hoch zemřel. Utíkal jsem odtamtud, ale podruh mě pronásledoval a vyslovil nade mnou kletbu: ,Protože jsi mého nevinného syna připravil o život, buď zlořečen! Za trest budeš nositi žabího krále a neulovíš nic, leč co on ti z milosti daruje!´ ,Zmírám hladem, králi, a přicházím k tobě, abych se stal tvým koněm.“

Žabí král to chtěl zkusit. Posadil se na hada, aby se na něm projel, poněvadž se domníval, že mu to bude ke cti a slávě. A had jezdil, pokud mu síly stačily a kam král poručil, do bahna, na písek, do trávy, do rákosí. Králi se to tuze líbilo, založil si ruce a nadmul břich.

„Dobře to děláš,“ řekl mu.

„Dej mi něco k snědku, dlouho bych to nevydržel, víš přeci, jak zněla podruhova kletba.“

„Arci, arci,“ odpověděl král, „vždyť jsi můj kůň!“

Od té boby dával hadovi dvě žáby denně a živil jej. Tak hadovi neublížilo, že se pokořil nepříteli i tak malomocnému, jako je žába, zachoval si život a vedlo se mu snesitelně.


(O žabím koni. Z knihy „O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách“. Ivan Olbracht. Státní nakladatelství dětské knihy. Praha 1962).