Jdi na obsah Jdi na menu
 


O rozbitém džbánku (16.)

26. 2. 2008
Před dávnými a dávnými časy žily v jednom domě na samém severu krásného ostrova Jamajky dvě sestry. Obě byly vdovy. Žily svorně a spokojeně, každá se svou malou dceruškou. I stalo se, že jedna z nich zemřela a ještě před smrtí prosila svou sestru, aby se o její dcerku postarala a měla ji stejně ráda jako své vlastní dítě. Sestra jí to slíbila. Ale jak už to na světě bývá, sliby se slibují a voda v řece plyne. A tak za nějaký čas žil sirotek v domě své tety hůře než-li u cizích.

Teta i sestřenice si z děvčete udělaly služku. Muselo v domě vykonávat ty nejhrubší a nejšpinavější práce, od matčiny smrti se sotva najedlo a o rány také nouze nebyla.

Jednoho dne, když šla dívka pro vodu, klopýtla o velký kořen, upadla, a co horšího, rozbila džbánek. Když se to teta dozvěděla, vyhnala ji z domu s tím, ať ji na oči nechodí, dokud nedonese nový džbánek. Ubohá dívka šla, kam ji oči vedly. Šla a šla, až přišla k velkému bavlníku. Pod ním seděla stařena s jedním okem uprostřed čela. Děvčátko se polekalo, zvláště když ta podivná babička promluvila:

"Pověz mi, dceruško, vidíš na mně něco zvláštního?"

Dívenka zaváhala jen chvilinku a pak povídá: "Ach, má dobrá matičko, máš jenom jedno oko!"

"Dobře jsi odpověděla, milé dítě, a dobře se Ti povede." Jen dořekla, byla pryč.

Děvče jen udiveně zavrtělo hlavou a šlo dál. Zanedlouho před sebou uviděla velkou kokosovou palmu, pod ní opět seděla jednooká stařena a ptala se stejně jako ta první. Dostala stejnou odpověď a byla spokojena.

Děvče pokračovalo v cestě. Celé unavené a hladové přišlo k velkému mahagonovníku. Opět tam seděla stařena, ale ta měla obě oči na svém místě. Když přišla dívenka až k ní, pěkně pozdravila:

"Dobrý den, milá babičko."

"Dobrý den, milá holubičko," odpověděla stařenka. "Proč jsi tak smutná?"

"Mám, babičko, hrozný hlad."

"Tomu lze lehce odpomoci, milé dítě. Jdi tam do té chaloupky, na stole najdeš hrnec rýže, vezmi jej a najez se! Uvidíš-li černou kočku, nezapomeň ji také něco dát k jídlu."

Děvčátko nemeškalo, spěchalo do domku a rozdělilo se o jídlo s černou kočkou. Sotva dojedlo, objevila se stařena v červené sukni a povídá:

"A teď, milé dítě, běž do kurníku a přines mi tři vejce. Ale pozor! Neber žádné z těch, které na Tebe promluví."

Děvče poslechlo a běželo do kurníku. Jaký byl jeho údiv, když skoro všechna vejce na ně volala:

"Vezmi mně! Vezmi mně!"

Dlouho, dlouho se rozhlíželo, až nakonec našlo tři malá nevzhledná vajíčka, která mlčela. Děvče je sebralo a doneslo babičce. Babička vejce zavázala dívce do zástěry a poradila, aby při cestě domů u každého stromu, kde viděla ráno sedět stařenku, jedno vajíčko rozklepla.

Dívenka se držela její rady. A hle! Z prvního vajíčka se vykutálel nový džbánek, úplně stejný jako ten, který ráno u studánky rozbila. Z druhého vajíčka vypadl nádherný dům s velkými plantážemi cukrové třtiny a ze třetího kočár tažený třemi páry krásných koní. Dívka nasedla do kočáru a vrátila se ke své tetě. Vtiskla jí do ruky džbánek, vypověděla, jak z ní ta stařenka s červenou sukní učinila bohatou paní, a znovu vskočila do kočáru. Kočí práskl do koní a už letěli s větrem o závod k jejímu novému domu.

Teta závistí docela zežloutla, a hned vypravila svoji dceru do světa, aby šla také hledat štěstí.

Děvče šlo a šlo, až přišlo k velkému bavlníku, v jehož stínu seděla jednooká stařenka. Když se děvčete zeptala, zda na ní vidí něco zvláštního, odseklo jí: "Co bych měla vidět? Vidím starou jednookou babu!"

Stařena ani nemukla, jen se po ní svým jedním okem podívala a zmizela. Stejnou odpověď na otázku dostala i stařena pod kokosovou palmou. Tu třetí, pod mahagonovníkem, nehodná dívenka ani nepozdravila. Přesto ji stařena v červené sukni poslala do domu a dala jí stejné naučení jako první dívce.

Děvče však neposlechlo, všechnu rýži snědlo samo, a když se stařenka zeptala, zda nezapomnělo nakrmit kočku, nestydělo se ani lhát a vyprávělo, jak se kočka nejedla.

Babička nechala mladou lhářku při tom a poslala ji do kurníku pro vejce. Kladla jí na srdce, aby si těch mluvících vajec nevšímala. Dívka se však domnívala, že ta větší a krásnější vejce, která na ni ze všech koutů volala, musejí mít daleko větší cenu, a proto si vybrala tři největší a nejhlučnější. Bála se však, že by ji mohla babička za její neposlušnost pokárat, a tak se ani nezastavila v domku a hned z kurníku spěchala k domovu.

Sotva přišla k prvnímu stromu, mahagonovníku, rozbila jedno vejce. Zlostí málem přišla o rozum, když zjistila, že je zkažené. Nakonec se trochu uklidnila a spěchala k druhému stromu, kde s napětím rozbila druhé vejce. Ó, hrůzo hrůz! Z vejce se vyklubal ohromný žlutý had, který se k ní s hrozivým sykotem rychle plazil. Ubohé děvče se dalo na útěk, ale klopýtlo a upadlo. Ze zástěry se jí vykutálelo třetí vejce a rozbilo se. V tom okamžiku před ní stála jednooká stařena a povídá: "Kdyby ses ke mně chovala jako Tvoje sestřenice, kdybys poslechla mé rady a nelhala, byla by si stejné dary obdržela, ale žes byla hrubá, lakomá a že jsi lhala, buď ráda, že se ve zdraví domů dostaneš."

Sotva domluvila, posadila se na žlutého hada a ten se jako střela vznesl k oblakům. Od těch dob už nikdo nikdy na ostrově stařenu v červené sukni neviděl.


(O rozbitém džbánku. Jamajská pohádka. Pohádkové lístečky. Oldřich Kašpar, 1986).