Jdi na obsah Jdi na menu
 


O ptáku, který přesvědčoval (20.)

27. 4. 2008

Na jednom kopci žilo několik opičích rodin. Jednou studeného, zamlženého dne jim bylo zima a byly by si rády rozdělaly oheň, jak to vídaly u pastevců. Ale nevěděly jak.

Když tak přemýšlely, spatřil pojednou jeden opičák, jak v křoví poletuje svatojánská muška a jak svítí.

„Už to mám!“ vykřikl.

Vyskočil, běžel za muškou a když ji lapil, přinesl ji v hrsti opicím.

„Tak!“ řekl.

Opice nanosili na svatojánskou mušku roští, všechny si klekly okolo, shrbily se k zemi a foukaly, až se jim nadýmaly tváře.

Nedaleko na stromě seděl pták. Když viděl jejich nesmyslné počínání, křičel na ně:

„Nepachtěte se, vždyť to není jiskra!“

Volal to několikrát, ale opice jej neposlouchali. Jen dmýchaly. Konečně se pták na ten nerozum už nemohl dívat, přeletěl na strom nad hromadou roští a neustával na ně volat:

„Tak se, ke všem čertům, podívejte blíž! Není to oharek! Je to svatojánská muška! Ušetřete si zbytečnou práci!“

Šel okolo nějaký člověk. Když viděl hloupou námahu opic a marné úsilí ptáka, řekl mu:

„Nech je! Ty nepřesvědčíš. Když si takový opičák vezme něco do hlavy, ani pánbůh mu to nevymluví.“

Ale pták si myslil, že člověk mluví jen z nenávisti, protože opice je výsměch na lidskou podobu, a neuvěřil mu. Slétl z větve až k domnělému ohništi, a protože nemohl snést, aby někdo pokládal za světlo něco, co světlem není, chtěl opice poučovat.

„Tak se přesvěčte a sáhněte si na to! Vždyť to nepálí! A má to nožičky a hlavičku a...“

Ale jeden opičák se po něm ohnal rukou, a pták klesl mrtev na zem. Opice si toho ani nevšimly. Jen foukali.


Kdybys za pravdu i život položil,

tupec svou mlít si bude dál.


(O ptáku, který přesvědčoval. Z knihy „O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách“. Ivan Olbracht. Státní nakladatelství dětské knihy. Praha 1962).