Jdi na obsah Jdi na menu
 


O nejsilnější knize světa (5.)

24. 12. 2007

Byla jedna chudá vdova, a ta měla sedm synů. Žilo se jim těžko, přetěžko, protože byli chudí, nejchudší z celé vesnice. Když už nevěděli, jak dál, vydali se synové do světa za obživou; matka zůstala doma a starala se o jedinou ovečku a o záhon kukuřice, který byl tak malý, že by jej přeskočil nedorostlý zajíc. Putovali od města k městu a od vesnice k vesnici, ale o práci nikde ani nezavadili. Jíst neměli co, spát je nikde nenechali a tak spali v lese pod stromem a jedli jen to, co jim dala příroda. Jednou je zastihl velký nečas: pršelo, foukal studený vítr, blížil se večer a nikde ani chaloupka, ani živáčka. Náhle před sebou spatřili oprýskané zdi starého zámku. Zabušili na bránu, ale nikdo jim neotevřel. Zabušili znovu, neozval se ani hlásek. Opřeli se tedy o bránu, která povolila, a bratři se ocitli na velikém opuštěném nádvoří. Rozbitými okny protahoval vítr, odnikud nevyběhl pes, odnikud nezasvítilo světélko. Bratři si dodali odvahy a vkročili do zámecké chodby. Volali, klepali, ale v opuštěných chodbách slyšeli jen ozvěnu vlastních hlasů. Otevřeli nejbližší dveře a nahlédli do komnaty: všude ležela silná vrstva prachu, v koutech visely pavučiny velké jako lodní plachty. A tak tomu bylo i v druhé komnatě, ve třetí, ve všech dalších světnicích, do kterých nahlédli. Otevřeli poslední dveře na konci chodby a užasli: nikde ani prášek, ani pavučinka, na velkém stole uprostřed síně bylo sedm stříbrných talířů; z přichystaného masa a omáčky se ještě kouřilo, na míse voněl čerství chléb a v krbu byla urovnána polena, jenom je zapálit. Bratři zkusili ještě několikrát zavolat, ale když se nikdo neozýval, tak už na nic nečekali: zapálili v krbu loučí polena, posadili se ke stolu a pustili se do jídla. Byli právě v nejlepším, když se odněkud ozval naříkavý hlas: "Více světla! Více světla!" Bratrům ztuhla krev v žilách. Vyskočili, rozhlíželi se, co se bude dít, ale ozvěna pomalu ztichla a v místnosti se rozhostilo ticho. Váhavě usedli, usrkli trochu vína, ale v tu chvíli se ozvalo znovu: "Více světla! Více světla!" Když hlas dozněl a opět nastalo ticho, nejstarší bratr si dodal odvahy, vzal louč a řekl: "Půjdu se podívat, co to je." Ostatní bratři se k němu přidali. Vyšli na chodbu, nikde nic, jen měsíc svítil mezi roztrhanými mraky a zaléval chodbu zsinalou září. Nahlédli znovu do všech komnat, prohledali celou chodbu, ale nenašli nic kromě závějí prachu a dlouhých pavučin. Co chvíli se však ozvalo odněkud z temnoty volání: "Více světla, více světla!" Bratrům vždy zamrazilo v zádech, ale hledali dál, v komorách i v přístěncích, až jim nakonec zbývaly jen poslední dveře nahoře ve věži. Otevřeli je a strnuli. Uprostřed komory plné prachu seděl na starém, zpola rozpadlém křesle stařec s voskově bledou tváří, bílé vlasy a vousy mu padaly až na podlahu. Stařec si bratrů ani nepovšiml. Měl před sebou na nízkém stolku otevřenou silnou knihu a díval se do ní, jako by chtěl číst. A chvíli co chvíli zvolal úpěnlivě: "Více světla! Více světla!" Bratrům se roztřásly nohy. Už už se chtěli obrátit a uprchnout ze zámku, ale nejstarší se vzpamatoval, zdvihl louč nad starcovu hlavu a řekl přiškrceným, soucitným hlasem: "Tady máš světlo!" Stařec na něj ani nepohlédl; rychle sklonil hlavu ještě víc a začal horečně číst. Četl a četl, s očima těsně nad knihou obracel zažloutlé stránky, jako by se bál, aby světlo nezhaslo dřív, než dočte. Na bratry jako by zapomněl. Ti stáli za svým nejstarším a beze slova jej sledovali. Louč pomalu dohořívala. Konečně stařec dočetl poslední stránku. Zhluboka, s velikou úlevou si oddechl, zavřel knihu a položil ji pomalu na stůl. Teprve teď bratři viděli, jak tlustá je to kniha; byla vázaná ve staré kůži a rohy měla okované zčernalým stříbrem. Stařec zdvihl hlavu, podíval se na nejstaršího bratra a řekl s ulehčením: "Děkuji ti, chlapče. Děkuji vám všem, že jste mě vysvobodili. Když jsem byl ještě naživu, a to už je mnoho let, nikoho jsem neměl rád, s nikým jsem neměl nejmenší soucit. Lidé se mi vyhýbali a říkali o mně, že jsem zlý, krutý a tvrdý. A tohle byl můj trest: musel jsem sedět v této komoře tak dlouho, dokud nepřečtu tady tu silnou knihu. Je v ní psáno o lidech moudrých a dobrých; je v ní zapsáno všechno lidské utrpení, všechny jejich starosti, slzy i křivdy, které kdy koho potkaly; a také je tam popsáno všechno moje sobectví. Na těch stránkách je pláč matek nad nemocnými dětmi, bolest chudých synů, kteří nemohli pomoci svým otcům, zoufalství žen, kterým odešli synové a už se nikdy nevrátili. Musel jsem tu knížku přečíst do konce, ale bylo tu vždycky tak málo světla, tak málo světla! Okénko je plné pavučin a sotva jím pronikne paprsek slunce nebo měsíce: četl jsem sto let, a stále jsem knihu nedočetl. Zachránit mě mohl jen ten, kdo by přišel a posvítil mi, protože jinak bych ty své viny neodčinil nikdy, ani do skonání světa. Vy jste mi pomohli: vezměte si za odměnu celý tenhle dům a všechno, co k němu patří. Vím, že je zchátralý a na spadnutí a že jej obklopuje jen houština ostružin a pole bodláků, ale když budete kopat ve sklepě, nejdete tam sedm hrnců plných zlaťáků. Vezměte si je, jsou vaše." Domluvil a louč zhasla. Nejmladší bratr se rozběhl pro novou; když se vrátil, stařec byl pryč, kniha byla pryč a z obrazu na zdi zůstal jen prázdný rám. Ráno sestoupili bratři do sklepa a vykopali sedm hrnců plných zlaťáků. Přivedli do zámku matku, opravili staré zdi, vyčistili všechny síně, komnaty, stáj i zahradu a začali spolu hospodařit. A nikdy už neměli hlad a nikdy už nepoznali bídu. A nikdy také nezapomněli na starce a na to, co bylo psáno v jeho moudré knize.


(O nejsilnější knize světa. Španělská pohádka. Pohádkové lístečky. Nakladatelství a vydavatelství Panorama v Praze, 1981).