Jdi na obsah Jdi na menu
 


O Kojatovi (25.)

10. 6. 2008

Jeden král objížděl své panství a když se vracel domů, zastavil v lese u studánky, aby se napil. Jak se sklonil k vodě, chytilo jej něco za vousy. Marně se král zkoušel vyškubnout. Pak se objevila na hladině velká hlava s červenýma očima a ostrá klepeta místo rukou. Obludný tvor řekl králi: „Vím dobře, kdo jsi, ale pustím tě jen když mi slíbíš, že mi dáš, o čem na zámku nevíš.“ Co by to mohlo být tak zvláštního? Pomyslel si král a slíbil mužíkovi, že mu vyhoví.

Když se vrátil domů, uvědomil si, co způsobil. „Královně se narodil krásný chlapeček!“ Volal na uvítanou komorník. Všichni v království se radovali, jen král zůstal jak omráčený.

Princ rychle vyrostl. Byl chytrý a milý, všichni jej měli rádi. Když mu bylo osmnáct, přišel k otci: „Tatínku, mohu vám nějak pomoci? Proč máte slzy v očích vždycky, když se na mě podíváte?“ „Synku,“ odpověděl král, „vidím, že ti musím konečně povědět, co mě trápí. Jsi prodaný. Bůhví, co tě čeká!“ A vylíčil synovi příhodu s ošklivým vodním mužíkem.

Prince to nepolekalo. Řekl, že pojede do světa a že si poradí se vším, co jej potká. Dostal nejlepšího koně, nejkrásnější šaty a vydal se na cestu. Po několika dnech, už za hranicemi království, přijel k velkému jezeru. Na břehu leželo třináct bílých košil a na hladině plavalo třináct divokých kachen. Princ schoval jednu košili do kabely a skryl se v rákosí. Za chvíli kachny připlavaly ke břehu. Jak se dotkly košil, změnili se v krásné dívky. Jen ta poslední zůstala kachnou a smutně pobíhala po břehu. Princovi se jí zželelo a košili ji ukázal.

„Vrať mi mou košili,“ prosila kachna lidským hlasem. „Můj otec, čaroděj Kojata, by se mnou zle naložil, kdybych se vrátila bez ní.“ A tiše dodala: „Čeká i tebe. Tvůj otec mu tě kdysi přislíbil.“

Princ ji dal košili a kachna se proměnila v dívku ještě krásnější, než byly její sestry. „Pomohu ti,“ řekla. „Objeď jezero a na rozcestí u starého dubu zamiř do lesa. Brzy uvidíš zámek mého otce Kojaty. Dá ti několik úkolů. A proto nezapomeň ještě předtím pustit večer do svého pokoje včelku. Budu to já a poradím ti.“ Pak se připojila k ostatním sestrám, které se znovu proměnily v kachny a odletěly.

Princ se řídil dívčinou radou a brzy dojel k zámku. Brána i dveře pokojů se před ním samy otvíraly. Ve třinácté komnatě seděl Kojata. „Vítám tě, princi,“ řekl. „Jistě víš, že na tebe čekám.“ Zatleskal a poručil trpaslíkovi, který vstoupil: „Zaveď prince do pokoje ve věži, ať si odpočine. Za tři dny mi jej zase přivedeš.“

Ve věžním pokoji byl plný stůl vybraných jídel a vína, že princ neodolal a dosyta se najedl. Pak usnul a probudil se až ráno. Opakovalo se to i druhý den. Třetího dne se raději přemohl a nic nejedl, aby neusnul a nepromeškal Kojatovu dceru.

K večeru přiletěla včelka a když ji pustil do pokoje, proměnila se v dívku. „Bála jsem se, že zase zaspíš,“ řekla, „ a to by bylo zlé. Zítra tě otec zavolá a uloží ti, abys poznal, která z nás, z jeho dcer, je nejmladší. Všechny budeme vypadat stejně, jen pod mým levým okem uvidíš malou hnědou mušku.“ Pak se zase proměnila ve včelku a odletěla.

Čtvrtého dne odvedl trpaslík prince ke Kojatovi. Čaroděj se zašklebil a řekl: „Měl bys mi vlastně až do konce života sloužit jako tenhle trpaslík. Ale protože jsi ke mně sám přijel, můžeš získat svobodu. Dnes dostaneš první úkol: Musíš uhádnout, která z mých dcer je nejmladší.“ Pak zavedl prince do velké síně.

Stálo tam v řadě všech třináct dcer, stejně velkých, stejně oblečených. Teprve když je třikrát obešel, uviděl pod okem jedné dcery malou mušku. „To je ona.“ Řekl. Kojata se zamračil: „Uhádl jsi,“ zavrčel. „Ale uvidíme, jak uspěješ zítra,“ řekl a dal zase prince odvést do pokoje ve věži. Ráno mu řekl: „Dnes musíš postavit zámek ze samého zlata a stříbra. Nesmíš se dotknout ani kladiva ani zednické lžíce. Večer se přijdu na ten zámek podívat.“ Pak odvedl trpaslík prince na lesní mýtinu a ztratil se. Vřesu a pařezů tu bylo dost, ale po zlatě a stříbře ani památky. Vypadá to, že Kojatovi neujdu, pomyslel si. Když už se chýlilo k večeru, zabzučela mu kolem hlavy včelka. „Neboj se, princi,“ řekla, když se proměnila v nejmladší dceru. „Tímhle proutkem švihni třikrát do země a pak rychle odejdi do lesa. Nesmíš se ani jednou ohlédnout. A vrať se sem, až slunce zapadne.“

Poslechl ji. Když se za šera vrátil na mýtinu, stál tam krásný třpytivý zámek. V tom zahučel vítr a změnil se v Kojatu. Princ začal honem oťukávat zlaté zdi, jako že si je prohlíží. „Na tohle jsi nepřišel sám,“ vybuchl Kojata. „Však počkej zítra!“ Zasyčel a zmizel.

Tu přiletěla včelka. „Musíme honem pryč,“ řekla znepokojeně. „S tím, co ti otec uloží zítra, by ti nikdo nepomohl, ani já.“ Pak vykřikla nějaké zaklínadlo a před nimi se objevil kůň, černý jako noc. Princ na něj vyskočil, posadil si dívku před sebe a vraník vyrazil jako pták. Za chvíli za sebou uslyšeli nějaké hučení. „To jsou sluhové mého otce.“ zvolala dívka. „Už nás dohánějí. Rychle seskočme!“ Princ uposlechl. Dívka jej změnila v poustevníka a ze sebe udělala kapličku. Kůň zmizel v lese. Vzápětí se přihnali Kojatovi sluhové na ohnivých hřebcích, ale u kapličky ztratili stopu. Vrátili se domů a řekli Kojatovi, že nikoho nenašli. Jen nějakého starého poustevníka u kapličky. „Hlupáci!“ Zařval Kojata. „To jste nepoznali, že to jsou oni?“

Mezitím přivolala Kojatova dcera koně, červeného jako oheň. Nasedli na něj a jeli celou noc. Za svítání znovu zaslechli hukot. „Už nás zase dohánějí!“ Zvolala dívka, proměnila se v řeku a z prince se stal starý rozpadlý můstek. Kojatovi sluhové viděli, že se přes můstek nedostanou, a do vody se jim nechtělo. „Jeli jsme celou noc, ale nikoho jsme neviděli,“ hlásili pánovi. „Dojeli jsme až k řece a k jednomu starému můstku.“ „Hlupáci! Zase jste je nepoznali!“ Zařval Kojata. Vyvedl ze stáje svého koně s ohnivou hřívou a sám se pustil za dcerou.

Uprchlíci mezitím nasedli na dalšího koně, bílého jako sníh. Brzy za sebou uslyšeli syčení jako by za nimi letělo tisíc hadů. „To je můj otec!“ Vykřikla Kojatova dcera. „Ale neboj se, nechytí nás. Náš kůň je lepší.“ Za chvíli přijeli ke kostelíku, který stál v království princova otce. Tam už Kojata nesměl. Proklínal prince i dceru, ale v tom zčistajasna uhodil hrom a po Kojatovi zbyla jen hromádka popela.

Princ s dívkou šťastně dorazil domů a brzy byla slavná svatba. Když si pospíšíte, dostanete možná ještě nějakou výslužku.


(O Kojatovi. Moravská pohádka. Pohádkové lístečky. Zdena Bratršovská. Nakladatelství a vydavatelství Panorama v Praze. 1981).