Jdi na obsah Jdi na menu
 


O kašmírském kouzelníkovi (22.)

29. 5. 2008

Žil kdysi dávno jeden šach a měl překrásnou dceru.

I stalo se, že se do ni zamiloval syn chudého pastýře. Dlouho nepřemýšlel a poslal do šachova paláce starosvaty. Šach se podivil, jak může být syn chudáka tak smělý a žádat o jeho dceru, ale odpověděl starosvatům s úsměvem:

„Řekněte tomu, kdo vás poslal, ať se naučí řemeslu, které nikdo nedovede. Pak mu dám svou dceru.“

Pastýřův syn se vydal zarmocuceně do města a dům od domu se vyptával, jak se naučit řemeslu, které nikdo nedovede. Ptal se a vyptával, až jej jeden moudrý stařec zavedl do domu bez oken a dveří. Bydlel tam kašmírský kouzelník, jehož sláva sahala daleko za hranice města. Jak do domu vcházel, jak z domu vycházel, to nikdo nevěděl. Dům se otvíral, jen když kouzelník bral k sobě učedníky. Ničemu je však neučil. Jen pro něj museli pracovat a ani jíst nedostávali. Nebylo divu, že umírali hladem a vyčerpáním. Z domu bez oken a dveří se nikdy nevrátili.

Pastýřův syn se nezalekl. Vstoupil do kouzelníkova domu a dům se za ním zavřel. Mládenec začal jako všichni ostatní kouzelníkovi sloužit. Ale měl štěstí, neboť se zalíbil kouzelníkově dceři. Dívka mu tajně nosila jídlo, a protože byla také kouzelnice, učila jej kouzelnému řemeslu, aby otec nevěděl.

Po nějakém čase si pastýř přišel pro syna. Kouzelníkova dcera pustila mládence ven a otec se synem se vrátili domů. Otec se radoval, že mu kouzelník syna nezahubil, ale hned zase zesmutněl: „Teď, když ses vyučil řemeslu a zdráv ses mi vrátil, rád bych tě dobrým jídlem přivítal. Ale jak, když doma není ani lžíce mouky ani hrstička rýže. Docela jsme zchudli, synku.“

Mládenec se vesele zasmál.

„Nenaříkej, otče, zase bude dobře. U kouzelníka jsem se hodně naučil. Umím také všelijaká zaklínání a zaříkání. Jen počkej, hned něco vymyslím. Proměním se třeba v ohnivého hřebce. Odveď mne na koňský trh a prodej za tisíc zlatých denárů!“

A tak to také udělali.

Mládenec se proměnil v krásného koně, otec jej odvedl na trh a prodal do šachových koníren. Když se vrátil domů, syn seděl za stolem a smál se.

„Pěkné věci dovedeš, synku!“ Pochválil jej otec.

A co takhle pár zlaťáků přidat a kus země koupit? Měli bychom navěky z čeho žít“.

„Dobrá,“ odpověděl mládenec a proměnil se ve velkého velblouda. Otec jej opět odvedl na trh.

Kašmírský kouzelník však už mládence hledal. Když viděl, jak chudý pastýř vede krásného velblouda, hned se dovtípil, odkud velblouda vzal. Pospíšil si, velblouda koupil a odvezl domů. „Přenes nuž!“ Přikázal dceři.

Ale i dcera kouzelnice uhádla, kdo je ten krásný velbloud.

„Nevím, otče, kam se nůž poděl. Já velblouda podržím, a vy ten nůž zatím určitě najdete,“

Sotva se kouzelník obrátil, pustila otěž, mládenec se proměnil v holuba a uletěl.

Kouzelník se proměnil v jestřába a pustil se za holubem. Užuž jej držel v pařátech, když se holub proměnil v žábu. Žába skočila do močálu a jestřáb se proměnil v čápa. Už držel žabku v zobáku, když se žabka proměnila v křepelku a uletěla. Kouzelník se stal sokolem a pustil se za ní. Když ji doháněl, křepelka doletěla nad šachův sad a proměnila se v krásnou růži. Růží kvetlo v zahradě stokrát sto, a kouzelník nemohl najít tu pravou. Proměnil se ve slavíka a začal zpívat.

Šachova dcera píseň uslyšela, vyšla do zahrady a uviděla růži, nejkrásnější ze všech. Utrhla ji a zanesla svému otci.

Kouzelník se proměnil v hudebníka a zahrál tak krásnou píseň, že šach poručil hudebníka přivést a odměnit jej. Ale kouzelník byl opovážlivý. Požádal o šachovu růži. Šach zavrtěl hlavou. Kouzelník znovu ukázal na růži a šach znovu odmítl. Když kouzelník vztáhl ruku potřetí, rozzlobil se šach a udeřil růží o zem. Sotva se růže dotkla mramorové podlahy, rozsypala se v hrst prosných semínek. Kouzelník se proměnil ve slepici a začal proso zobat. Než sezobl poslední semínko, proměnil se pastýřův syn ve velkého kocoura, vrhl se na slepici a roztrhal ji.

Než se šach vzpamatoval, skláněl se před ním syn chudého pastýře.

Šacha ta zvláštní podívaná pobavila. Tohle ještě nikdy nespatřil. A protože syn chudého pastýře uměl řemeslo, které nikdo nedovedl, dal mu šach svou dceru za ženu.

Byla slavná svatba, která trvala čtyřicet dní a čtyřicet nocí.


(O kašmírském kouzelníkovi. Uzbecká pohádka. Pohádkové lístečky. Ivo Král. 1985).