Jdi na obsah Jdi na menu
 


O hodné ženě (4.)

20. 12. 2007

Daleko na palouku v horách bylo roztroušeno několik chalup. V té nejpěknější z nich žil muž, který se jmenoval Gudbrand. Byl to člověk pilný, žádná práce mu nevadila a jeho žena mu vydatně pomáhala, smála se, zpívala a nikdo ji neviděl zamračenou. Když ji potkalo něco nemilého, pokrčila rameny a řekla: "Co se dá dělat, musíme se poučit z toho, co se nám stalo, ale náladu si kazit nebudeme." Tak vychovávali v pohodě své dva malé synky. Někteří sousedé Gudbrandovi záviděli pěknou chalupu, úrodná pole, zdravé děti, ale především hodnou a hezkou ženu. Pořád čekali, že uvidí Gudbrandovu ženu uplakanou nebo Gudbranda rozzlobeného. Marně. Jednoho dne se muž se ženou dohodli, že by bylo dobré prodat přebytečnou kravku, aby mohli koupit nové oblečení dětem, nějaké nádobí a vůbec věci potřebné v hospodářství. Brzy na to se Gudbrand vydal do města na trh. Vyrazil časně ráno, spěchal, ale cesta byla dlouhá, a tak přišel k polednímu a kravku se mu nepodařilo prodat. "Nu což," řekl si, "prošel jsem se, a když naši straku nikdo nechce, vrátím se domů, však je tam pro ni místa dost." Poplácal ji po hřbetě a vykročil zpět k domovu. Na kraji města potkal muže s vraným koníkem. "Nevyměnil bys jej za kravku? Pěkně dojí a mně by se hodil tvůj vraník." Slovo dalo slovo a za chvíli si Gudbrand vedl na provaze koníka. Vesele si pohvizdoval, představoval si, jak se budou na něm prohánět jeho dva synci. Za chvíli potkal člověka, který před sebou hnal tučné prase. Gudbranda hned napadlo: "To by se má žena zaradoval, měli bychom sádlo a maso na celou zimu." Vyměnil koníka za prase a pokračoval na cestě domů. Prasátko ale nemohl vést na provaze jako krávu nebo koníka, neposlouchalo jej a pořádně jej prohánělo. Gudbrand byl celý upocený a unavený, a tak rád vyměnil vepříka za kozu, kterou vedla tetka na řetízku. "Kozí mléko je zdravé a několik prasat máme stejně doma. Jsou sice ještě malá, ale po mléce budou dobře prospívat a sádla budeme mít víc než z tohohle neposluchy." Slunce už se zlomilo k západu, když Gudbrand potkal dědečka se stádem oveček. "Ovci potřebujeme, žádnou ještě doma nemáme, budeme ji pěkně česat, stříhat její vlnu a žena i děti budou mít na zimu pěkné svetry." Netrvalo dlouho a vyměnil s ovčákem kozu za jednu z jeho oveček. Byla pěkná, kudrnatá a Gudbrand se zařekl, že už dál vyměňovat nebude, aby neprohloupil. Brzy však na své předsevzetí zapomněl - uviděl hejno husí a to mu připomnělo, že jeho žena potřebuje nové polštáře. Vyměnil tedy ovci za husu. Ta však nebyla spokojena se svým novým majitelem - kejhala a utíkala mu. Gudbrand začal mít strach, aby si lidé nemysleli, že ji někde ukradl. Za chvíli už přemýšlel jen o tom, jak se jí zbavit. Příležitost se brzy naskytla. Uviděl houf slepic s překrásným kohoutem. "Takový velký kohout nás všechny bude brzy ráno budit, zastaneme víc práce, víc vyděláme a vedle kravky budeme mít i koníka, kozy, ovce a hejno husí. A kromě toho mám daleko domů, kohouta strčím do tašky a lehko jej donesu." Byl už večer, když Gudbrand s kohoutem dorazil k zájezdní hospodě. Nohy jej bolely, v žaludku mu kručelo a byl celý polámaný - měl za sebou dlouhou cestu a mnoho zážitků. Pořádně se najedl, objednal si i pivo, a když chtěl platit, uvědomil si, že vlastně nemá peníze. Nechal tedy hostinskému kohouta. K domovu se vracel s prázdnou, ale nešlo se mu lehko. Uvědomil si, jak nerozumně si celý den počínal. Na kraji jeho vsi sedělo několik sousedů. Zvědavě se jej ptali, jak pochodil. Gudbrand jim poctivě vypověděl, co provedl. Sousedé se začali smát a jeden z nich mu řekl: "Konečně uslyšíme tvoji ženu pořádně rozzlobenou, však není jiná než ostatní. Počkej, ta ti pěkně vyhubuje." "A jestli ne," dodal jiný," dostaneš od nás peníze za dvě krávy, jen když nás pustíš pod okno, abychom si mohli poslechnout, jak se budou Gudbrandovi hádat." Co měl Gudbrand dělat? Vzal tedy sousedy s sebou a doufat, že jeho žena nebude ani tentokrát hubovat. Když vešel do světnice, seběhli se všichni kolem něho zvědaví, co stržil za jejich straku. Gudbrand začal vypravovat, jak ji vyměnil za koně. "Ale to je báječné," volala jeho žena, vždycky jsem si přála koníka, pořídíme si k němu bryčku a... "Počkej," přerušil ji zkormouceně Gudbrand, já jsem jej vyměnil za tučné prase." A pak vypravoval, jak měnil a měnil, jak přitom myslel na ně všechny, a přece přišel s prázdnýma rukama. Jeho žena se odmlčela, zamyšleně se na něho podívala, ale pak se zasmála a řekla: "Hlavně že si na nás myslel a že ses vrátil zdráv, nic nepotřebujeme tak nutně jako vzájemnou lásku a zdraví. A tu zatím máme. Posaď se, uvařím ti čaj, zatím si trochu odpočineš." V tom se rozlétly dveře a do světnice se nahrnuli sousedé. "Všechna čest, Gudbrande, tvé žena je opravdový poklad. My ti tady neseme sto zlatých - vyhrál jsi sázku." "Já ne," smál se Gudbrand, "peníze patří mé ženě za její moudrost a dobrotu. Ať si za ně koupí, co se jí zlíbí. A příště pojedeme na trh všichni, abych zase nezačal vyměňovat!"


(O hodné ženě. Norská pohádka. Pohádkové lístečky. Jana Košvancová 1983).