Jdi na obsah Jdi na menu
 


O duchovi v Niagarských vodopádech (1.)

12. 12. 2007

V době, kdy se noha bílého muže ještě nedotkla břehů obrovské pevniny, dnešní Ameriky, přebýval v kraji mezi jezery Erijským a Ontariem indiánský kmen Irokézů. Jeho lid žil pod ochranou dobrých duchů šťastně a spokojeně. Úrodná půda dávala dostatek kukuřice, javorové stromy sladkou šťávu a cukr, saliny sůl, les hojně lovné zvěře a vody jezer a řek bohatství ryb. Každý rok při slavnostech nového roku tančili mladí muži a ženy kmene v poradním domě moudrých náčelníků radostný tanec díkůvzdání na počest Velikého ducha Owanyia, který stvořil zemi, a z jehož vůle žijí a rostou stromy, plodiny, zvěř i lidé. Při jedné takové slavnosti se v jisté irokézské vesnici, ležící v blízkosti vodopádů, zahleděli do sebe mladý muž, nejstatečnější z bojovníků kmene, Malý medvěd a krásná dívka Smějící se slunce. Od té doby byli stále spolu a sotva odešla zima přišlo jaro, vyjížděli spolu každý den v kánoi na řeku, dali se unášet proudem a spřádali sny o krásné společné budoucnosti. Jejich štěstí však netrvalo dlouho. Netušili, že již dlouho je potají pozoruje zlý duch Niagarských vodopádů. Krása dívky jej tak upoutala, že čekal jen na vhodný okamžik, aby se dívky zmocnil. Jednoho dne se opět mladí lidé chystali vyjet na řeku. Ve chvíli, kdy dívka vstoupila do člunu a Malý medvěd chtěl skočit za ní, se náhle vynořil zlý duch z vln a prudce odstrčil lehkou lodičku od břehu přímo do proudu. Dravý proud strhl loďku doprostřed řeky a nesl ji rychle tam, odkud bylo slyšet hukot valících se vod z vysokého skalního prahu do hluboké propasti. Malý medvěd zkameněl děsem. Prudce se pak rozběhl po břehu a zoufale volal jméno své dívky. Nakonec zůstal stát na skalisku nad bouřlivými proudy a bezmocně přihlížel, jak se loďka už už blíží k propasti. V tom se ze zpěněných vod vynořil obludný zjev ducha Niagarských vodopádů, uchopil černými pařáty ubohou, v mdlobách ležící dívku, a zmizel s ní v padajících proudech vod. Když se dívka Smějící se slunce probrala z mdlob, hrůza jí sevřela srdce. Ocitla se v rozlehlé jeskyni, sídle ducha Niagarských vodopádů, jejíž stěny a vysoká klenba se blyštěly jako křišťál. Praménky studených vod prosakovaly klenbou i stěnami a slévaly se v průzračné jezírko uprostřed jeskyně. Kolem jen chladné, zelenavé přítmí. Před dívkou se tyčila hrozivá postava zlého ducha. Jeho obrovité tělo pokrýval splývavý šat, pošitý stříbrnými rybími šupinami. Na dívku shlížela zelená, vodou se lesknoucí tvář se zcuchaným vousem z vodních řas a rostlin, v ní obrovské vypoulené rybí oči, studené a zapadlé jako dvě tůně. "Tebe jsem si vyvolil za ženu, krásko," ozval se hlas dunící jeskyní. "Chci, abys zůstala navždy se mnou v této mé vodní říši. Svolíš-li, všechny mé poklady - zlato, stříbro, drahé kameny, budou tvoje. Nebudeš-li souhlasit, už nikdy se nevrátíš na slunečný svět a tvé tělo pohltí bouřící peřeje. Máš krátký čas na rozmyšlenou. Vrátím se zítra pro odpověď!" Po těch slovech duch zmizel a dívka se v slzách zhroutila na chladnou skálu. Přešla noc a první paprsky ranního slunce ozářily skálu nad bouřícími Niagarskými vodopády. Malý medvěd stále ještě ležel na vrcholu skály a v zoufalství shlížel do řvoucí propasti. Bez své milované dívky nechtěl ani on dále žít. Již se skláněl nad okrajem skály, aby se vrhl do hlubin, když tu se snesl přímo nad jeho hlavu malý ptáček, jehož křídla zářila všemi barvami duhy. Malý medvěd zvedl hlavu a uslyšel, jak ptáček povídá tenkým hláskem: "Nezoufej, nevěš hlavu, tvoje láska se ti vrátí. Jsem posel Velkého ducha Owanyia a nesu ti dobrou zvěst. Pojď, povedu tě. Máš-li statečné srdce, svou dívku vysvobodíš." Malý medvěd vstal a šel, kudy jej ptáček s duchovými křídly vedl. Na úpatí skály prolétl ptáček clonou padajících vod, a hle, ve skále zela puklina a za ní vedla chodba, kterou se dostali přímo do jeskyně duch Niagarských vodopádů. Malý medvěd vkročil dovnitř a tam našel svoji dívku plačící, chvějící se hrůzou. Ptáček na Malého medvěda volal: "Pospěš si, vezmi Smějící se slunce a rychle odtud prchejte, než se duch vrátí. Zastihne-li tě tady, zahubí vás oba! Pospěš si!" Mladý muž vzal dívku do náručí a rychle s ní ubíhal chodbou zpátky ven, tam, kde září jasné slunce. Však už taky slyšel, jak se za nimi žene hrozný démon, aby se jim pomstil. Láska dodala Malému medvědu nadlidskou sílu. Vynesl Smějící se slunce vodní clonou na louku, která se prostírala na břehu bouřící řeky. Slepá zuřivost a touha po pomstě hnala ducha Niagarských vodopádů za uprchlíky až na suchou zem. Ale tam ztratil zlý vodní duch svou moc, tam ztratil téměř všechnu svou sílu, která jej v jeho vodní říši činila nepřemožitelným. Malý medvěd uložil svoji dívku do trávy a směle se postavil duchu vodopádů v úporném zápase. Kdoví, jak by ten boj dopadl. Ale ptáček s duhovými křídly opět přišel Malému medvědu na pomoc. Údery svých duhových křídel strašného démona oslepil a oslepeného pak Malý medvěd dobil svojí válečnou sekerou. Oba mladí lidé se pak vrátil do Dlouhého domu svého kmene, kde šťastně žili až do smrti.


(O duchovi v Niagarských vodopádech. Indiánská pohádka. Pohádkové lístečky. Nakladatelství a vydavatelství Panorama v Praze 1981)