Jdi na obsah Jdi na menu
 


O Aničce a kouzelném meči (14.)

18. 2. 2008
Žilo kdysi děvčátko jménem Anička. Anička byla bez mámy i táty a musela se od dětství protloukat životem sama. Nikdo ji nepohladil, nikdo se ji nezastal. Sloužila u bohaté selky, která měla jedinou dceru Hanku. Ta se stále jen strojila a natřásala před zrcadlem. Všechnu práci musela zastat Anička. Dojila krávy, vyháněla je na pastvu, krmení na zimu jim sháněla, vařila, prala, selce i Hance posluhovala. Každou chvíli se ozval zlostný křik: "Andulo, co stojíš jako sloup? Honem! Hnůj vykydat! Večeři uvařit! Andulo, přines zrcadlo, pojď mě učesat!" Selka s Hankou se v rozkazech předháněly.

Léta ubíhala, a než se kdo nadál, byla z Aničky a Hanky děvčata na vdávání. Hanka nebyla ošklivá, to je pravda, ale kdekdo věděl o její lenosti a nafoukanosti, a tak se jí mládenci vyhýbali. O to raději se otáčeli za milou a pilnou Aničkou. S Aničkou by každý rád postál před brankou, vzal ji za ruku a pověděl milé slůvko. Ale Anička na takové věci neměla čas.

Pověst o pěkném a pilném děvčeti se donesla až na královský zámek. Syn starého krále byl právě v letech, kdy se chlapci začínají otáčet po děvčatech a myslet na ženění. Když se doslechl o pěkné Aničce, zahořel zvědavostí a jel se na ni podívat.

Anička se princi na první pohled zalíbila. Byla štíhlá jako proutek, vlídná jako jarní sluníčko a pilná jako včelka. Čím méně si jej pro samou práci mohla všímat, tím víc na ni princ musel myslet. Jezdil k selčinu stavení častěji a častěji, i když to měl od zámku lán světa, jen aby Aničku aspoň koutkem oka zahlédl.

To se ví, že z toho selka radost neměla. "Na mou dcerušku se ani nepodívá, ale na Andule může oči nechat," pomyslila si. A když princ zase jednou odjel dál od stavení, vystrčila Aničku ze dveří a rozkřikla se na ni: "Jdi mi z očí, žebroto! Zmiz odtud, a víc se sem nevracej!"

Anička běží, pro pláč nevidí, ani neví že se už stmívá, a že se jí do cesty postavil temný les. Jak byla únavou zmořená, klesla do trávy. Najednou, kde se vzal tu se vzal, přiletí ptáček. Modrá peříčka se mu lesknou, poletuje kolem a švitoří: "Neboj se, Aničko, nedám Ti ublížit." Anička byla rázem čilá. "Jakpak to, že umíš mluvit, a že mě znáš, zpěváčku?" Podivila se. "Zpívám tak, abys mi rozuměla," žekl ptáček. "Jsem tvoje zemřelá maminka a na krátký čas Tě smím opatrovat a těšit."

Anička nevěřila svým uším, ale poprvé v životě jí bylo dobře. Chtěla se vyptat na mnoho věcí, ptáček ji však přerušil: "Neztrácej čas, dítě. Za chviličku vyjde měsíc a Ty jej musíš pěkně pozdravit. Poradí Ti, co máš dělat dál. Budeš-li vytrvalá a statečná, štěstí Tě nemine. Potom i já najdu klid."

Než se Anička vzpamatovala, byl ptáček pryč. Setmělo se a nad černým lesem pomalu vyplul na oblohu měsíc. Anička vyskočila a poklonila se: "Dobrý večer, strýčku Měsíci. Ráda bych Tě poprosila o radu," řekla. "Já vím, Aničko, usmál se Měsíček, "to víš, že Ti pomůžu, už kvůli Tvé mamince. Dobře poslouchej: Běž rychle na zámek - tam v největším sále visí na zdi meč. Toho meče se musíš dotknout, děj se co děj, Tady máš jablíčko, kutálej jej před sebou, a ono Tě dovede k cíli. A ještě si obuj tyhle boty, přenesou Tě přes bažiny a přes trní, abys byla v pravé poledne na zámku." Měíček popřál Aničce šťastnou cestu, vyhoupl se vysoko nad les a pokračoval po své cestě oblohou.

Anička hodila jablíčko na zem a vykročila za ním. Jablíčko se koulelo přes rokle, srázy i bažiny, ale Měsíčkovy boty přenesly Aničku přes všechny překážky. Začalo svítat, když v mlze před sebou spatřila kopec a na něm zámek. Jablíčko se už kutálelo docela pomalu a nakonec se ztratilo ve vysoké trávě. Co teď? Má jít na zámek? Má čekat až zazvoní poledne? A jak tak přemítá a rozhlíží se bezradně kolem, přiletí ptáček.

"Tvé štěstí je blízko, Aničko," řekl. "Až se slunce dotkne nejvyšší věžičky, vstup do zámku a udělej, co Ti radil Měsíček. Budu Tě stále doprovázet, ale Ty si mě nevšímej, ať se stane cokoliv.

Anička ptáčka poslechla a vykročila k zámku. Přesně úderem poledne vstoupila do největšího sálu a uviděla na stěně meč. Rozběhla se k němu a vztáhla po něm ruku. V tom se tu objevil pan král. Chtěl zabránit tomu, aby se Anička dotkla meče. Ptáček ji však povzbuzoval a poletoval kolem královy hlavy tak dlouho, až se král rozhněval a ohnal se po něm mečem. Anička vykřikla a chytila krále za napřaženou ruku. Ostří meče ji přitom poranilo dlaň. Do peří polekaného ptáčka skanuly tři kapky krve.

V tu chvíli se v komnatě zablesklo a k úžasu Aničky i starého krále se ptáček proměnil v krásnou bledou paní. Ta políbila Aničku na čelo a řekla: "Ta rána se Ti, dceruško, rychle zahojí. Věděla jsem, že máš dobré srdce, teď jsem poznala, že jsi i statečná a obětavá. Buď hodně šťastná. Teď mě už nebudeš potřebovat." Ještě jednou dcerku políbila a rozplynula se v bílý obláček. Než za ní Anička stačila zavolat, vběhl do sálu mládenec. Anička v něm poznala prince, toho, který si ji oblíbil, ještě když sloužila u selky. Teď konečně mohl vzít milou dívku za ruku a požádal ji, aby se stala jeho ženou.

Starý pan král se velice divil, kde syn objevil tak krásnou nevěstu, ale nakonec řekl: "Ta dívka chránila slabšího, a proto ji kouzelný meč nezahubil. Kdyby neměla dobré srdce a čisté svědomí, zemřela by, sotva by se meče dotkla. Meč prozradil, že je to ta pravá nevěsta pro mého syna a dobrá královna naší země."

Hned se chystala svatba. Aničku oblékli do královských šatů a když usedla na trůn po boku svého manžela, mladého krále, zaslechla tichý hlas a ucítila něžné maminčino pohlazení.


(O Aničce a kouzelném meči. Česká pohádka. Pohádkové lístečky. Vladimíra Zemánková, 1985).