Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nebojácný Juan (6.)

27. 12. 2007

Chudým rodičům v malé kastilské vesničce se narodil synek. Měli z něho velkou radost a po otci a dědovi mu dali jméno Juan. Chlapec rostl jako z vody a brzy si s ostatními dětmi hrál na návsi, v polích i v blízkém lese. Byl však trochu jiný než ony, nikdy se ničeho nelekl a nikdo nemohl říci, že by jej někdo viděl, jak se třese strachem. Rodiče měli nejdřív radost, že jejich synek není řádný strašpytel. Když však dorostl a kudy chodil, tudy prohlašoval: "Neumím se bát, kdopak mě to naučí?" Začali mít starost. Nakonec se vypravili pro radu ke kostelníkovi. Ten se jejich obavám vysmál. "Cha, cha, jen mi jej sem pošlete, hrdinu. Uvidíte, jak jej vystraším!" Staří se zaradovali a hned zvečera poslali Juana ke kostelníkovi. "Ženo, dej mu pořádnou večeři," poručil kostelník kostelnici. "Bude mít práci v kostele." Juan se podivil, jakou že mu to nachystali práci na noc, ale nic neříkal a na nic se neptal. Kostelník mezitím nenápadně zmizel. Když se chlapec navečeřel, poslala jej kostelnice do chrámu, že tam má zůstat přes noc a hlídat. Juan se dlouho nerozmýšlel a šel. Kostel vypadal v bledém měsíčním světle jako strašidelný hra, ale hoch si toho nevšímal. Otevřel vrata, který jen naříkavě zaskřípěla, a vešel dovnitř. Jeho kroky se rozléhaly pod vysokou klenbou. Dlouho bylo ticho. Chlapec se posadil na lavici a čekal. Najednou se ozvalo tajemné houkání. Od oltáře se vynořil bílý přízrak a s napřaženýma rukama se pomalu blížil k Juanovi. Ten se jenom smál: "Tak ty si myslíš, že mi naženeš strach?" Chytil domnělé strašidlo pod krkem a začal je vyplácet. Duch se mu vytrhl a utíkal pryč, jen se za ním prášilo, i dveře za sebou nechal otevřené. Juan v klidu strávil zbytek noci a ráno se vrátil do kostelníkova domku. "Tak co, jaké to bylo?" Ptala se kostelnice. "Ále," mávl rukou Juan. "Jeden tam na mě vybafl a myslil si, že mě poleká, tak jsem mu trošku vyprášil kožich." Kostelník, který se celý polámaný převaloval v posteli, jenom tiše zavzdychl: "Proboha, co je to za člověka, toho snad nikdo nenaučí, aby se bál. Juan odešel a umínil si, že se domů nevrátí, dokud se nenaučí bát. Putoval hodně dlouho, ale nikomu se nepodařilo jej vystrašit. Až přišel do jednoho království. Král se o něm doslechl a hned si jej dal zavolat: "Slyšel jsem, že jsi opravdu nebojácný. Nu dobrá. Vyzkouším si tě. Nedaleko zámku stojí starý mlýn, kde každou noc straší celé hejno rohatých. Nechtěl bys tam přenocovat?" "Proč ne," souhlasil Juan. "Jen když se naučím bát." Druhý den ráno se celý královský dvůr opatrně blížil k opuštěnému mlýnu. Všichni očekávali, že najdou odvážného mladíka roztrhaného na kusy. Jaké však bylo jejich překvapení, když už z dálky viděli Juana, jak spokojeně stojí mezi dveřmi. "Jen pojďte dál," zval je dovnitř. Pomalu a opatrně vstupovali král a jeho dvořané do polorozpadlé mlýnice. A tam na hromadě, svázáni k sobě ocasy, se váleli čerti a jenom tiše kňučeli. "Kam bychom jej ještě poslali?" Přemýšlel usilovně král. "Poslyš," obrátil se najednou na Juana. "Máme ještě začarovaný zámek, ve kterým každou noc straší. Nechceš to zkusit ještě tam?" "Proč ne?" Souhlasil Juan. "Když se ti podaří v něm přenocovat, dám ti svou dceru za ženu." A tak se Juan vypravil do zakletého zámku. Vešel dovnitř a zavřel za sebou skřípající bránu. Posadil se a čekal. Sotva odbily hodiny na věži půlnoc, začaly ze všech koutů vylézat hadi, draci a štíři a vrhali se na Juana. On se však ani v nejmenším nezalekl. Sebral svou hůl a tloukl tu havěť hlava nehlava, až se začala ztrácet, kde se dalo. Král nemohl předvapením ani promluvit, když se druhého dne Juan objevil živ a zdráv v paláci a smutně povídal: "Zdá se, že se opravdu nenajde nikdo, kdo by mě naučil bát se." Svému slovu však starý král dostál, a tak se princezna stala Juanovou ženou a Juan králem. Mladá královna se však nechtěla smířit s tím, že se její manžel nedokáže ničeho polekat. Ve vší tajnosti si dala zavolat jednoho rybáře a tomu poručila, aby jí přinesl brzy ráno, kdy budou ještě všichni spát, plné vědro malých rybek. Rybář poslechl. Mladý král ještě spokojeně spal, když mu žena vyklopila do poslele plné vědro vody s maličkými mrštnými rybičkami. Juan se probudil a vykřikl. Drobné rybky mu klouzaly po těle, voda jej studila. Teprve, když se pořádně rozkoukal a uviděl smějící se princeznu s vědrem v ruce, pochopil, co se stalo. "Fuj, to jsem se ale lekl, přiznal se. A tak chytrá princezna naučila Juana tomu, čemu jej nikdo nemohl naučit.


(Nebojácný Juan. Španělská pohádka. Pohádkové lístečky. Oldřich Kašpar, 1983).