Jdi na obsah Jdi na menu
 


Napálený obr (26.)

10. 6. 2008

Kdysi dávno pradávno žil v malé vesnici v Kašmíru vtipný mládenec. A že neměl ani kousek políčka, musel si vydělávat na živobytí službou u bohatých statkářů. I když byl tak chudý, líbil se děvčatům a brzy se oženil. A měl štěstí. Jeho žena mu sice nepřinesla žádné věno, ale práci se nevyhýbala, a tak hlady neumřeli.

Ale pak se jim narodily děti, chtěly jíst, starostí přibývalo a výdělky na panském nestačily k obživě.

Mít tak vlastní políčko, řákával si muž, to by se jinak hospodařilo. I lidé by si nás víc vážili a nepokřikovali by na naše děti, že jsme nuzota žebrácká, bezzemci.

Jednoho dne, když i jeho žena musela u studny vyslechnout uštěpačné řeči svých bývalých kamarádek, rozzlobil se a šel za starostou, aby jej požádal o nějakou půdu.

Měl štěstí. Starosta byl v dobré náladě, právě dostal od vesničanů nějaké dary, a tak mu řekl:

„Měl bych tu něco pro tebe. Zkus obdělat ten pruh křovinaté půdy za kopcem. Ale nevím, říká se, že tam straší.“

Muž poděkoval, pomyslel si, že poctivého člověka žádné strašidlo nepoleká, a pospíšil domů. Žena se zaradovala a hned druhého dne se pustili do práce. Kapali a ryli ten úhor, zbavovali jej křovin a býlí, nosili na něj hnůj, aby zem zúrodnili, a za pár týdnů bylo pole připravené k setbě.

A tu se stalo něco neočekávaného.

Toto dne, když muž pole obhlížel a uvažoval, co tam zaseje, kde se vzalo tu se vzalo, objevilo se strašidlo: Napůl obr, napůl strašák do zelí. Tvářil se vztekle a hrozivě. Ale muž se nezalekl.

„Co pro tebe mohu udělat, pane?“ Zeptal se svého nenadálého návštěvníka.

„Ty jsi neprávem obdělával to, co patří mně,“ řekl obr, „a to se mi nelíbí.“

„Odpusť mi to, pane,“ odpověděl rolník. „Celý svůj život jsem obdělával půdu jiných. Ale když budeš chtít, mohu ti z půdy dávat tvůj podíl. Z příští úrody ti dám polovinu. Budeš chtít horní nebo spodní?“

„Budu chtít horní polovinu,“ řekl nadutě obr a muž s tím souhlasil.

V tu chvíli se rozhodl, že zaseje řepu.

Zasel semena, ta vzešla, pole se zazelenalo a obr se radoval. Pak přišla doba sklizně. Muž řepu vykopal, osekal zelený chrást, který je nahoře, řepu si odvezl domů a chrást nechal na poli pro obra. Ten jej radostně posbíral a šel do vesnice prodat. Jenže tam se mu každý vysmál a on musel s ostudou odtáhnout.

Obr se vztekal, ale pak si řekl: Byl jsem hloupý, podruhé budu chytřejší. A čekal na jaro.

Když přešla zima a nadešla doba, kdy se do země zasévají semena, zeptal se opět muž obra, kterou část úrody bude chtít. Obr, poučený první sklizní, řekl, že tentokrát chce spodní polovinu. Muž přikývl a a zasel ječmen.

Pole se znovu zazelenalo, pak zezlátlo nalitými klasy. Přišla doba žní a muž obilí pokosil, svezl je domů a obrovi nechal na poli jen strniště - trochu krátké slámy a v zemi kořínky.

Obr sebral slámu, vyhrabal kořínky a šel to prodat. Ale i tentokrát utržil jen posměch.

Vida, zas mě ten dareba napálil, pomyslel si. Je vychytralý, ale já na něj přece jen vyzraji.

Když se jej muž na jaře zase ptal, kterou část úrody bude chtít, řekl:

„Tentokrát chci horní i spodní, a ty si nech prostředek.“ A smál se, jak na rolníka vyzrál.

Jenže ten byl přece jen chytřejší než obr. Souhlasil, pokýval hlavou a na pole zasel kukuřici. Zanedlouho tam vyrostly silné vysoké stvoly s dlouhými listy a mezi nimi se objevily klásky zavinuté do něžně zeleného obalu. Nejdřív byly měkké a běloučké, plné sladké šťávy, později, jak dozrávaly, se změnily ve statné palice s tvrdými žlutými zrny.

Když nadešla doba sklizně, přišel muž na pole a úrodu spravedlivě rozdělil. Obr, jak si přál, dostal spodní část – to byly kořánky, a horní část – vršky stvolů s odkvetlými štětičkami a žloutnoucími listy.

Muž si odvezl domů prostřední část úrody, stvoly s kukuřičnými klasy plnými zrní, které bylo jako ze zlata. Obr svůj podíl šel prodat raději do města, ale i tam se mu všichni smáli a dobírali si jej tak, že nevěděl, kam se hanbou podít.

Schoval se do jeskyně a tam o všem, co jej potkalo, dlouze přemýšlel.

Nakonec si řekl: „Už vidím, že na toho chlapíka nikdy nevyzraji. Bude to asi tím, že se vůbec nevyznám v hospodaření. Proto se všechno, co si vymyslím, obrátí proti mně. Bude snad nejlepší, když jej nechám, aby si na mém pozemku klidně hospodařil sám. Ať si tam dělá, co umí, já se mu do toho plést nebudu, už mám ostudy dost.“

Zavolal rolníka a řekl mu: „Víš, je toho na mě moc. Mám jiné starosti a tyhle složité věci kolem půdy a rostlin mě nezajímají. Nechci už žádný podíl, a ty si tu dělej, co chceš.“

A tak chytrý muž získal půdu i vážnost u svých sousedů. Do smrti pak na svém poli šťastně hospodařil a vedlo se dobře jemu, jeho ženě i dětem.


(Napálený obr. Kašmírská pohádka. Pohádkové lístečky. Eliška Merhautová.. 1985).