Jdi na obsah Jdi na menu
 


Líný Pokčo (8.)

27. 12. 2007

V daleké sibiřské zemi, na břehu mohutné řeky Amuru žili tři bratři, Chalba, Adunga a Pokčo. Zatímco starší bratři lovili ryby a zvěř, nejmladší bratr, líný Pokčo, si hověl doma v kožešinách. Chvíli spal, chvíli jedl a čekal co bratři donesou. Stávalo se, že ani oheň neuhlídal, kaši nedovařil, a hladoví bratři se vraceli domů k vychladlému ohništi. A přece ze všeho, co ulovili, dostal Pokčo desátý díl. Pokčo byl spokojen. Najedl se, naspal pochuti a po ničem víc ani nezatoužil. Léta ubíhala a starší bratři z pilné práce bohatli. Hromady jejich kkožešin rostly, měšce se plnily penězi. Pokčo začal bratrům závidět. Záviděl jim pěkné oblečení, zbraně, dobré jídlo. Jen jedno nezáviděl - práci. Rád by se bratrům bohatstvím vyrovnal, ale jak na to? Zachumlal se do kožešin přemýšlel a snil. Snil o tom, že najde medvědí zub, který přináší bohatství, nebo že objeví na modřínu smrkovou šišku, která má kouzelnou moc. Tak si sedí v kožešinách, přemýšlí, sní - a najednou slyší ku-ku! Vzhlédne, a hle, na větvi nízko nad zemí sedí kukačka! Co to Pokčovi vyprávěla babička? Kdo chytí kukačku, zabije ji a sní, bude šťastný a bohatý. Pokčo nelenil, popadl kotlík s horkou kaší a hodil jím po kukačce. Kukačka nestačila odletět a skončila špatně. Pokčo ji snědl tak jak byla - i s peřím. Kulaččino kouzlo začalo působit. Z tajgy kráčí k Pokčovi velký černý sobol a za ním celý sobolí pluk. "Jsme tvoji, Pokčo," řekl první sobol. Pokčo popadl velkou dřevěnou lžíci, a jak soboli procházejí kolem - ťuk - po hlavě. Sobol se svalil, po něm druhý, třetí, už jej jich celá hromada, ale Pokčo neustává, dokud mu ruka neumdlí. Bratři se tuze podivili, za celá léta, za všechny zimy nenalovili ani neviděli tolik kožešin. Však se Pokčo nafoukl: "Nu, bratříčkové, dejte se do toho!" Noc a den stahují Chalba s Adungem sobolí kůže, Pokčo jen sedí, popíjí čaj a pobízí bratry. Sotva skončili, zastavili samy před Pokčem saně. "Nu, bratříčkové, pospěšte si!" Bratři nakládají kožešiny na saně, hromada roste, Pokčo si nasedne a volá: "Teď hurá do vsi!" To bylo pozdvižení! Ze všech končin tajgy, z obou břehů Amuru, ze všech samot, osad i vesnic se sjeli lidé. Jedni okukovat, obdivovat i závidět, druzí kupovat, třetí nabízet vlastní zboží. Pokčo mění sobolí kožešiny v zlato, stříbro, drahé oděvy, prsteny a náramky, v tepané nádobí, ve všelijaké věci a věcičky i v množství lahůdek dovezených z dalekých krajů. Tak to šlo pořád dál. Pokčovo bohatství roste, na co sáhne, to se daří. Jeho sítě jsou plné jeseterů, jeho pasti plné sobolů. Pokčo bohatl a zpyšněl. Chtěl se světu ukázat, blýsknout se pře krajany. Rozhodl se pozvat a pohostit celou vesnici. Dal nakoupit jáhly a uvařit v ohromném kotli jáhlovou kaši. Kaše už vře, vůně se nese nad tajgou i nad řekou. Celá vesnice se staví do řady, každý s dřevěnou lžící v ruce. První v řadě je malý klouček s docela malou lžičkou. Jde ke kotli, nabere kaši, polkne, ach, to je dobrota! Chce nabrat podruhé - ale co to? Kotel je prázdný! Klouček se dá do pláče, vesničané nahlížejí do kotle. Kde je kaše, na kterou sezval Pokčo celou vesnici? V zástupu se ozývá křik, lidé hubují. "To nic, milí sousedé, kaše bude!" Volá Pokčo. Běží domů, přináší v měšci peníze a poroučí bratrům zajet ke kupci, koupit jáhly, sahá do měšce, vytahuje - ale to nejsou peníze, je to písek! Pokčo obrací měšec na ruby: měšec je prázdný a před Pokčem hromádka písku, jakého jsou po březích Amuru celé hory. "To nic, milí sousedé, kaše bude!" Pokčo poroučí bratrům přinést všechny drahocenné kožešiny a obleky. "Prodejte všechno a nakupte jáhly, uvaříme kaši, pohostíme vesnici!" Běží bratři do komory pro kožichy a drahé oděvy, vynášejí - ale co to vynášejí? To nejsou kožichy, ani drahé oděvy! Je to jen zpuchřelá březová kůra! "To nic, milí sousedé, nebude-li kaše, bude rybí polévka, budou ryby!" Pokčo posílá bratry pro své jesetery uložené na zimu v jeskyni. Bratři běží do jeskyně - vracejí se, oči navrch hlavy: "Pokčo! Jeskyně je prázdná! Dočista prázdná! Jen kukačka tam sedí, poslední kousek jesetera doklovává!" V zástupu to zašumí. Jedni hubují, druzí se smějí. Za chvíli se směje celá vesnice. Všichni odcházejí a Pokčo zůstává sám, docela sám vedle prázdného kotle, vedle hromádky písku, nad kupou březové kůry. To je všechno, co zbylo z jeho bohatství. Je mu do pláče, chce se mu spát. Oči se mu zavírají, v tom slyší: "Pokčo, nespi! Chceš snad prospat celý život?" Pokčo sebou trhne, mne si oči. To to? Vždyť sedí doma v kožešinách, oheň skoro dohasíná, což se mu to všechno jenom zdálo? Jak se Pokčo zaradoval, když poznal, že to byl jen sen. Nebylo ani kulaččino kouzlo, ani bohatství, ale ani posměch a hanba před celou vesnicí. Pokčo se zaradoval, vyskočil, popadl luk a šípy a běžel ven, za bratry, do tajgy lovit soboly.


(Líný Pokčo. Amurská pohádka. Pohádkové lístečky. Alois Rohlena, 1986).