Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krejčí Nitka a Krakonoš (2.)

12. 12. 2007

V tu stranu, co zvečera vyskakuje na obloze první hvězda a kde ráno poslední hvězda zhasíná, leží vysoké hory. Krkonoše jim říkají. Kopce, jeden vyšší než druhý, dole hluboké lesy, nad nimi louky samá kytka a docela nahoře holá kamenitá temena. Mezi kopci hluboká údolí samá skála a prostředkem utíkají divoké veselé bystřiny, voda skáče z kamene na kámen a hlomozí na míle daleko. Pánem těchto hor je mocný Krakonoš. Dohlíží, aby zvěř a ptactvo měly co jíst, aby tu lidé nedělali neplechu, nehlučeli a nezapálili. Ale taky pomáhá těm, co zabloudili za bouře v lesích nebo zapadli v zimě do sněhu. Každý den zalije kytky a nakrmí zvířátka a ptáčky. Když má po práci, rád se toulá po horách, zajde i do chalup roztroušených po stráních i do vesnic a městeček pod horami a zkouší lidi. Dovede vzít na sebe každou podobu a tak chodí jakoby nic mezi lidmi, zkouší je na poctivost, dobrým pomáhá a zlé trestá. Tak se taky jednou vydal do Vrchlabí, že si vezme na paškál krejčí, jestli nešidí lidi. Hned zkraje mu padl do rukou mladý mistr, říkali mu Nitka. To se ví, že se tak nejmenoval. Ale že se pořád potýkal s nitěmi a sám byl dlouhý a hubený jako lunt, nikdo mu jinak než mistr Nitka neřekl. Krakonoš vzal na sebe podobu postaršího sedláka a vešel do té krejčovské dílny, pod paží pěkný štůček krásného sukna, nejmíň na troje šaty. V dílně sedí mistr Nitka a dva tovaryši, koukají po sobě, zívají drbou se ve vlasech, nemají co na práci. Když viděli obyčejného sedláka, říkají si z toho nic nekouká a zívají dál. Sedlák, jak víme sám Krakonoš, povídá: "Pane mistr, ušijte mi z tutoho sukna šaty. Dědil jsem po kmotrovi fůru peněz, i tohle sukno po něm zbylo, rád vám zaplatím." Jak slyšel krejčí o penězích, hned byl samé račte a prosím, poklona sem a poklona tam a že teda se na to podívá. Roztáhne to sukno a v očích se mu jen zajiskřilo, takovou látku ještě v ruce neměl. A taky vidí, co té látky je, že mu jistě náramný kus ještě zbude. Ale že to byl pěkně vykutálený filuta, začal dělat drahoty. Povídá: "Ajajaj, nevím, nevím, mám teď roboty, že nevím, kam dřív skočit, a sukna je ňáko málo, to dá náramného študýrování a similírování a to sukno je ňáko řídké, ale ale, a kdepak já seženu knoflíky." A oba tovaryši hned taky: moc práce, sukna málo, knoflíky nejsou, a lžou až se jim od huby práší. Krakonoš ví své, ale ani nemukne, jen prosí, aby mu ty šaty ušili, že dobře zaplatí Mistr Nitka se ještě chvíli cuká, ale nakonec povídá: "No tak teda, že jste to vy a když jste teda dědil, ať nechodíte jako vandrák. Za týden si přijďte." Sotva Krakonoš vyšel, dali se ti tři do náramného smíchu, že ten sedlák je hloupý kozel a že ho pěkně napálí. A Krakonoš to všechno za dveřmi poslouchá a jen se šklíbí do vousů. Za týden si přišel pro šaty, zaplatil účet, že by za to byly šaty pro purkmistra i všechny konšely, a šel. Mistr Nitka si mnul ruce a hned si z toho zbylého sukna sám ušil krásné šaty. Jenže tím to neskončilo. Jednou takhle na podzim pozvali krejčího s tovaryši někam dál do hor, snad do Špindlerova Mlýna nebo kam, na svatbu či co. Vlastně ho tam ani nepozvali, pozval se sám. Šil ženichovi šaty, ale ten, že nemá peníze. Nitka na to, že taky dobře a že si je přijde odjíst a odpít, a tovaryši mu pomohou. To se ví, že si na to oblékl své nejlepší šaty, z toho sukna od sedláka. A že tenkrát nejezdili autobusy, jel na koni a tovaryši pěšky za ním. Svatba to byla pěkná, veselá, s muzikou. Nevěstin pantáta byl bohatý mlynář a tak bylo jídla celé kopce a pití celé potoky. Mistr Nitka s pomocníky se měli ruče k dílu, jedli, pili, snědli a vypili nejmíň za troje ušití. Ale že byl podzim, brzy se smrákalo a taky začal padat sníh. Krejčí s tovaryši se museli vybrat k domovu. Sotva ušli kousek za humna, kde se vzal tu se vzal proti nim jde ten sedlák. Že byli v ráži, začali se mu vysmívat a že si tu na chvíli sednou, aby se líp pobavili. Mistr Nitka si vyhlídl pařez, tovaryši po pěkném velkém kameni, sedlají si - a bác! Všichni sedí na zemi, po pařezu a kamenech ani památky, jako by jim je někdo pod zadnicí utrhl. Zvednout se nemohou, ať sebou kdovíjak házejí a cukají. A nad nimi nestojí najednou sedláček, ale sám mocný Krakonoš a hřímá, až se stromy ohýbají: "Čeládko nezdárná, chaso nepoctivá, bando zlodějská! Zkoušel jsem vás na poctivost a propadli jste trestu. Ty šaty z toho sukna, cos mi ukradl, ať ihned zmizí. Z toho koně, koupeného z nepoctivých peněz, ať je starý kozel, kterým jste se mi vysmívali. Ty, mistře Nitko, hybaj na kozla a neslezeš z něj, dokud nerozkážu. A tví tovaryši, že tě sledovali ve všech neplechách, ať běží za tebou u kozlího ocasu." To byla podívaná, to byl průvod! V předu starý kozel, na něm jen tak v podvlíkačkách mistr Nitka cvaká zuby zimou a za ním klopýtají přes kořeny, přes kameny oba tovaryši, za ruku přilepení každý z jedné strany ke kozlímu ocasu. Všichni tři naříkají, ale pomoci jim není. Takhle došli do samého města. Táhnou ulicemi, všude plno lidí, všichni se jim smějí na celé kolo a všichni si libují: "Dobře jim tak, patří jim to za tu jejich nepoctivost." Až doma je Krakonoš propustil ze svého kouzla. Krejčí hned, že pošle tovaryše koupit sukno na nové šaty. Sáhne do šuplíku co tam schovával peníze - co to? Kde je ta hromada zlaťáků, co na lidech našidil? Všechny jsou pryč, jen v rohu jich pár zbylo, tolik, co by spravedlivě dostal za poctivou práci. Tak dopadl nepoctivý krejčí se svými tovaryši. Od těch čas už nikdy nikoho neošidil.


Krejčí Nitka a Krakonoš. Česká pohádka. Pohádkové lístečky. Nakladatelství a vydavatelství Panorama v Praze 1981).