Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krásná bojovnice (24.)

10. 6. 2008

Před dávnými časy žil v daleké zemi princ, který byl už na ženění, ale pořád si nemohl vybrat nevěstu, která by se mu líbila. Umínil si totiž, že jeho žena musí být nejen krásná, moudrá, hodná, laskavá a veselá, ale že musí být také statečná. A tak hledal, ale nikde nemohl dívku se všemi těmito vlastnostmi najít.

Jednou se vypravil na lov. Sotva vjel do lesa, spatřil statného srnce. Začal jej pronásledovat, ale srnec mu stále unikal, a tak princ v zápalu honu překročil hranice svého království a dostal se do království sousedního krále. Zvědové o tom krále neprodleně zpravili a on poručil, aby prince z jeho území vyhnali.

Stalo se, jak král přikázal. Pro prince to byla velká pohana. Proto, když se vrátil domů, přinutil otce, aby za tu urážku sousednímu králi vypověděl válku. Protože král prince velmi miloval a nedovedl mu nic odepřít, stalo se, jak si přál. Vyhlásil svému sousedu válku a do čela vojska postavil svého syna.

Sousední král se vyděsil, protože neměl dost vojska. Proto přikázal svolat všechny poddané, oznámil jim, co se stalo a vyzval je, aby se dobrovolně hlásili do vojska a bojovali za čest své vlasti. Ale kdo by chtěl dobrovolně bojovat a v boji třeba padnout? Poddaní to všechno uvážili a nepřihlásil se ani jeden.

Král byl zoufalý. Už viděl všechno v nejčernějších barvách, už si představoval, jak sídelní město hoří a on sám je v zajetí, když tu ze zástupu vystoupila prostá dívka a řekla: „Když nejsou v naší zemi stateční muži, půjdu do boje já. Dej mi, králi, zbraň a já se nepříteli postavím.“

Krále dívčino rozhodnutí překvapilo a zároveň i potěšilo. Zejména proto, že všichni muži se cítili zahanbeni a aby si podrželi o sobě své dobré mínění, přidali se k dívce. Králi se tak podařilo dát dohromady docela slušné vojsko a to hned vytáhlo proti útočníkovi.

Obě vojska se setkala na širé planině. Trubači zatroubili k útoku a rozpoutala se bitva. Všichni bojovali udatně, nejstatečněji si však vedla dívka. Princovo vojsko začalo couvat a brzy zůstal na bojišti princ sám. Tak se stalo, že se utkal se statečnou dívkou, která bojovala v mužském přestrojení. Dlouho se spolu potýkali. Nakonec prince zranil s srazil k zemi dívčin meč. Princ klesl s koně: Tím byl boj rozhodnut.

Všichni jásali, jen dívce bylo krásného prince líto. Proto se v noci vypravila do jeho ležení a princ, když mu hlídka ohlásila, že jej chce navštívit nepřítel, ji přikázal uvést do svého stanu.

Dívka, stále přestrojena za muže, se princi omlouvala, ale princ své zranění i porážku nesl statečně. Na důkaz úcty ke svému přemožiteli stáhl s prstu drahocenný prsten a podal jej dívce, kterou stále pokládal za sličného statečného jinocha. Dívka mu za jeho prsten darovala svůj prstýnek a pak se vrátila do svého stanu.

Po návratu do sídelního města král přivítal dívku s velkou slávou, ponechal si ji u sebe a zacházel s ní jako s vlastní dcerou.

Čas plynul a z dívky se stala krasavice, o které si vyprávěli po celé zemi. Tehdy přišla doba, kdy se král rozhodl, že ji provdá.

„Dobrá,“ řekl dívka, „provdám se. Ale jen za toho, kdo bude se mnou chtít bojovat s mečem v ruce.

Rozhodnutí dívky se rozletělo do všech stran. Jedni se tomu divili, druzí to odsuzovali, jiní se tomu smáli. Ale protože dívka byla tak krásná, sešlo se přece v určený den před zámkem uchazečů, že by je nikdo nespočítal. Byl mezi nimi také princ ze sousední země.

Dívka oděná v krásné, zlatem vyšívané sárí se zlatou čelenkou vykládanou drahokamy, s diamantovým náhrdelníkem a se zlatými náramky, s vlasy napuštěnými vonným olejem a s dlaněmi a chodidly nabarvenými červenou henou, vyšla v určenou dobu z paláce se svatebním věncem v rukou.

Nápadníci stáli v řadách a princezna jimi procházela a všechny si dobře prohlížela. Prohlédla si všechny od prvního do posledního. Pak se vrátila a zastavila se před princem ze sousední země.

Princi se dívka velice líbila, přesto jí však řekl: „Spanilá princezno, já jsem tu jen jako divák. Jsi překrásná. Ale já jsem si slíbil, že si vezmu za ženu nejen krasavici, ale i dívku statečnou, která by se mi odvážila postavit s mečem v ruce.“

„I já jsem si dala takový slib, princi. Proto teď stojím před tebou se svatebním věncem v ruce. My dva jsme spolu už bojovali.“

Princ se zatvářil udiveně a dívka mu řekla: „Pamatuješ se, jak jsi byl v boji zraněn? Jak jsi dal svému přemožiteli prsten a jak on ti za něj dal svůj? Podívej se, znáš jej?“

Zvedla svoji štíhlou ruku, na jejíž prsteníčku zářil uprostřed briliantů třpytících se v slunci jako věneček ohýnků velký smaragd.

Princ se podíval na prsten, podíval se lépe na dívku a poznal, že vítězem nad ním byla ona, že ona jej porazila a potom navštívila v jeho stanu. Poklekl a dívka mu vložila svatební věnec na šíji.

Ostatní nápadníci reptali, že se ženichem stal cizinec a k tomu ještě nedávný nepřítel, proti němuž museli v boji nasazovat své životy, ale nikdo na to nedbal.

Král vystrojil své chráněnkyni slavnou svatbu a ona pak odjela s princem do jeho království, kde s ním žila dlouho a šťastně.


(Krásná bojovnice. Indická pohádka. Pohádkové lístečky. Eliška Merhautová. Nakladatelství a vydavatelství Panorama v Praze. 1981).