Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kráska a šeredný Tatar (15.)

26. 2. 2008

V jednom velkém městě v jižní Číně žil bohatý kupec, který měl tři dcery, tři mladé krasavice. Ty velice rády trávili čas v nádherné zahradě, která se prostírala u jejich domu. Trhaly tam květiny, vily kytice a věnce, nejraději však sedávaly u leknínového jezírka a krmily zlaté a červené rybičky, které se proháněly v modravé vodě.

V jezírku žil také kapr, který byl tak starý, že už ani žádný nevěděl, kolik mu je let, a který byl také podle toho velice moudrý.

Jednou zase dcerky seděly u jezírka a krmily ryby. Tu se kapra vyhoupl nad hladinu a řekl jim: "Protože jste na nás tak hodné, ukážu vám, jaké budete mít ženichy. Jen se podívejte do vody, uvidíte tam, kdo je vám souzený."

Nejprve se podívala nejstarší. Hladina jezírka se zklidnila, že byla jako zrcadlo, a na ní se objevil obraz mladého štíhlého vojáka.

"To je slavný vojevůdce," řekl jí kapr.

Pak se podívala prostřední. Na hladině uviděla statného, vážného soudce, předsedajícího soudnímu dvoru.

"To je nejváženější muž na císařském dvoře," poznamenal kapr.

Nakonec se nad jezírko naklonila nejmladší, která z nich byla nejkrásnější a jmenovala se Sing-san. Ale sotva pohlédla do vody, ulekaně vykřikla. Z vody se na ni díval krutýma očima ošklivý Tatar. Ale jen chviličku. Hladina se lehce zčeřila a když se zase zklidnila, byl na ní místo Tatara obraz krásného, mladého prince v rouchu ze žlutého hedvábí, vyšívaného zlatými nitěmi, se zlatým, diamanty posázeným řetězem na krku.

"Ten je krásný! Kde žije?" Tleskala ručkama Sing-san a nemohla z obrazu oči spustit.

"Oba žijí ve veliké čínské zdi," řekl jí kapr. "Ale povím Ti, že když nebudeš vlídná k Tatarovi, nikdy se s princem nesetkáš."

"Za krátkou dobu nato se kupec vypravil do severní Číny nakoupit zboží.

"A co vám mám přivézt na památku?" Ptal se dcer, když se s nimi loučil.

Nejstarší chtěla diamantové přezky ke střevíčku, prostřední si přála skvostnou jehlici do vlasů. Sing-san chvíli váhala a pak řekla: "Přivez mi, prosím, kamínek z veliké čínské zdi."

Kupec nakoupil zboží i dárečky pro své dvě nejstarší dcery, jen pro nejmladší pořád nic neměl. Čínská zeď byla ještě dále na sever. Ale protože měl svou nejmladší nejraději, nelitoval cesty a k veliké čínské zdi dorazil. Tam do ní udeřil krumpáčem, protože si myslel, že je velice tvrdá, ale k jeho překvapení se zde zdi hned vysypalo tolik kamení, že v ní vznikla veliká díra.

Sotva kupec stačil zvednout jediný kámen, vyskočil z díry ošklivý Tatar s krutýma očima a za ním dvacet jeho vojáků. S překvapeným kupcem se nijak nebavili, sebrali jej a už jej chtěli hodit krysám, když tu se kupec vzpamatoval a ve strachu o život začal Tatara prosit o milost.

"Já jsem nechtěl udělat nic zlého," volal. "Chtěl jsem jen jeden kamínek pro svou nejmldší dcerku. Kdybys věděl, Tatare, jak je hodná a jak je krásná, také bys jí to neodepřel." A aby Tatara obměkčil, začal mu líčit, jak Sing-san vypadá.

Tatar poslouchal, oči mu začaly svítit a řekl: "Dobře, pustím Tě, ale musíš mi dát svou dceru za ženu."

Kupec se zděsil.

"Nikdy Ti ji nedám," zvolal, když si představil, co by jeho nejmladší dítě po Tatarově boku čekalo.

"Dobře tedy," řekl Tatar, "dojedu si pro ni sám a Ty zatím budeš ve vězení. Když nepořídím, dám Tě popravit." A hned se vydal do jižní Číny přemluvit Sing-san, aby se stala jeho ženou.

Když jej Sing-san spatřila, vzpomněla si, co jí řekl kapr a dlouho neuvažovala. Řekla Tatarovi ano a odešla s ním na sever do jeho domova ve veliké čínské zdi.

Tatar po návratu propustil jejího otce z vězení a oba uvedl do svého obydlí, do prostranných síní vyložených měkkými koberci, osvětlených stříbrnými tepanými lampami, vyzdobených nádhernými obrazy a sochami řezanými z drahých dřev a polodrahokamů. Všude bylo takové bohatství a nádhera, že kupec a jeho dcera na tom všem mohli oči nechat. Nic tak skvostného v životě neviděli.

Brzy se slavila okázalá svatba a po svatbě se ukázalo, že kupec se o osud své dcery zbytečně bál. Tatar byl ke své mladé, krásné ženě velice pozorný. Zahrnoval ji péčí, skvosty, krásnými oděvy. Každý její rozmar a přání okamžitě splnil zástup služebnic, které měla k ruce. A Tatar sám byl něžný a laskavý.

Sing-san to dojímalo a byla k němu také milá. Přesto si však jednu Tatar povzdechl: "Já jsem tak strašně ošklivý! Nikdy mně proto nebudeš mít ráda."

"Ale Ty jsi tak hodný, že už teď Tě mám ráda," zvolala Sing-san, položila mu bílé ručky kolem krku a políbila jej.

V tom okamžiku se ošklivý Tatar proměnil v krásného jinocha v žlutém, zlatem vyšívaném hedvábí. Byl to princ, kterého Sing-san viděla v jezírku doma na zahradě.

"Ty jsi mne vysvobodil, má drahá," řekl princ. "Zlá macech mne zaklela v šeredného Tatara a vysvobodit mne mohlo jen políbení milující ženy. Kdyby si neměla ráda Tatara, nikdy by jsi mne nespatřila.

"Tak nějak mně to říkal taky náš kapr," připomněla si Sing-san.

Měla-li ráda Tatara, měla tím raději prince. A on vroucně miloval svou půvabnou Sing-san. Tak spolu žili dlouho v lásce a svornosti a rozloučila je teprve smrt.


(Kráska a šeredný Tatar. Čínská pohádka. Pohádkové lístečky. Nakladatelství Panorama v Praze, 1981).