Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dobrá víla (11.)

15. 1. 2008
Stojí domek v sadě, růže kvetou na zahradě. Uprostřed sadu je malé jezírko, plují v něm rybky stříbrné i zlaté. Ráno sem chodí kachničky, přiletí ptáci. Večer stahuje roletu hvězd nad sadem. Usnou ryby, kachny i ptáci, motýli se přestanou houpat na květech a jezero má vodu zelenou, tichou a chladnou jako tvář měsíce. Potom přichází z bílého domku Lenka se svou písničkou. Také dnes přišla, rozpletla si husté copy a zpívala si.

V tom zašplouchali vlny v jezírku, lekníny se zachvěly a měsíc se schoval za mrak. Od lesa přilétlo hejno světlušek, mrak odletěl a měsíc na jezeře ozářil bílou postavu. Lenka se polekala. Vstala a chtěla utíkat domů.

"Počkej, Lenko," řekla tiše bílá postava.

"Dobrý večer," pozdravila Lenka a podivila se, odkud ji krásná paní zná. Ale ta už jí vysvětluje: "Jsem rusalka a bydlím v jezírku vaší zahrady. Ráda poslouchám tvé písničky. Dnes máš ale podivně smutný hlas, světlušky u lesa pohasly a měsíc schovává svoji tvář. Co je s tebou, Lenko?"

Lenka jen vzdychla: "Musím už jít, rusalko."

"Ale vždyť sis ještě nezapletla vlasy, ukaž, pomohu ti." Vzala dávku za ruku, posadila ji na kámen a začala jí zaplétat vlasy. "Tvé vlasy jsou krásné, dej mi je Lenko. Dám ti za ně mnoho krásných hraček. Sama si vybereš, oči se ti radostí nad nimi zalesknou, přestaneš zpívat smutné písně."

Lenka jen pokrčila rameny. "Nemohu, milá rusalko, maminka má moje vlasy ráda. Rozplétá je a zaplétá, zdobí pentlemi. Vždyť tvoje vlasy jsou stejně krásné, k čemu chceš ty moje?"

Víla se zamračila. "Nechci je přece zadarmo, bláhová dívko. Nedáš-li je za hračky, dám ti zlato. Za zlato koupíš všechno. Dám ti jej tolik, že to postačí na celý život."

Dívka zavrtěla hlavou: "Nemáš pravdu, krásná paní. Všechno za zlato nekoupím. Radost, zdraví, život se přece nedá koupit. Ani skutečná láska není za zlato. Nemohu ti dát své vlasy, vílo. Když přijde tatínek z práce, rád se s nimi těšívá. Nech si zlato, já si ponechám copy."

"Počkej, neodcházej," řekla víla, "snad se přece domluvíme. Jsi hezké děvče, já však mám moc udělat tě ještě krásnější, tak krásnou, že se ti žádná princezna nevyrovná. Krása se draze platí, Lenko!"

Dívka si však stála za svém. "Krása? Zvadne jako květinka, vílo. Nemohu ti dát své copy. Bratříček si s nimi hraje. Plakal by, kdybych je neměla. Nestojím o zlato ani o krásu. Nepotřebuji drahé hračky. Nech si všechny ty věci, a já si nechám své vlasy."

Rusalka vyšla z kapradí. Pomněnky se jí sklonily k nohám. Svatojánské mušky rozsvítily světélka ve vlasech krásné víly, která upřela zelené oči na dívku.

"Dobrá, nebudu tě tedy přemlouvat. Nemysli si však, že nevím, proč jsi dnes tak smutná. Máš nemocnou maminku. Tak nemocnou, že jí není pomoci. Každým dnem jí života ubývá, a ty to víš, Lenko. Proto jsi tak smutná, proto jsi přestala zpívat rybkám veselé písničky, proto lekníny na jezeře zavírají květy když přijdeš a měsíc se schovává za mrak."

Dávka se rozplakala. Kam spadla slza, vykvetla pomněnka.

"Co když ti dám lék, po kterém se tvá maminka uzdraví, dáš mi potom své vlasy?" Zeptala se víla.

Lenka vyskočila, až se jí střevíček vyzul. Chytila vílu kolem krku a vykřikla: "Ani se neptej, vílo, prosím, dej mi takový lék!" Víla podala dívce lahvičku: "Je to divotvorné koření. Běž a sama je vyzkoušej!" Lenka vzala lék. Jeden cop, druhý cop, nožky se kmitaly, cůpky poskakovaly, běžela k domku. Bratříček už spal, tatínek seděl u večeře. V tom se otevřely dveře a Lenka se rozběhla k polici pro květovaný hrneček. Obsah lahvičky vylila a už jej nese mamince. "Pij maminko, napij se, tohle ti udělá dobře!" Maminka jen mdle zvedla zrak. Lenka pobízí:

"Pij, maminko, maminečko zlatá, je to lék od rusalky z jezírka!" Tatínek sáhl Lence na čelo. Bylo horké, rozpálené. Snad také Lenka nestůně? Ale dívce hoří oči i tvář od radostné předtuchy.

Ať má děvče radost, pomyslila si maminka a vypila obsah hrnečku do dna. Oči jí ožily, tváře zrůžověly a posadila se na lůžku.

Lenka vzbudila bratříčka. Tatínkovi se nechce uvěřit, ale nic jiného nezbývá. Maminka vstala, objala děti i muže. Lenka? Kde je Lenka? Popadla nůžky a utíkala do zahrady. Skokem byla u jezírka, kde na ni v rákosí čekala rusalka. Ustřihla si jeden, druhý cop.

"Vezmi si je, zlatá, dobrá rusalko! Až mi nové narostou, přijď si pro ně zase. Vždyť já jsem tak šťastná, že ti ani poděkovat neumím."

Měsíc se rozlil nad hladinou. Rusalka vystoupila z vodních par. Vztáhla k dívce ruce a řekla: "Jsi hodná, Lenko. Nech si své copy, nepotřebuji je. Zkoušela jsem jen tvé srdce. Chtěla jsem vědět, jak mají lidské děti své maminky rády. Obstála jsi ve zkoušce. Přilož si jen oba copy zase tam, kde byly."

A hle, vlasy přirostly. Měsíček se nad mraky rozzářil, lesy zašuměly, rybky se probudily. Lekníny rozvily bělostné kalichy, roj světlušek přilétl od lesa, v rákosí se probudily vážky.

"Buď zdráva, Lenko," pohladila rusalka dívku po tváři. "Zpívej zase veselé písničky, budu je poslouchat."

Lenka se chvíli dívala na vodní kola, ve kterých rusalka zmizela, a pospíchala k mamince. V domku bylo radosti a veselí!


(Dobrá víla. Ukrajinská pohádka. Pohádkové lístečky. Dagmar Štětinová, 1985).