Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mistr strachu E.A Poe: Havran

20. 11. 2007

          Nadmíru inteligentní a šarmantní, zároveň ale do větru a s naprosto nulovým pudem sebezáchovy. Takový byl Edgar Allan Poe - jeden z největších amerických spisovatelů a básníků, od jehož narození letos (2009) uplynulo dvě stě let.

           Alkohol, drogy, syfilis, vzteklina, cholera nebo prachobyčejný útok zlodějíčků. To jsou některé z možných příčin smrti Edgara Allana Poea - spisovatele, který si proti sobě během života dokázal poštvat všechny blízké, již by mu mohli pomoci z problémů, do kterých se nakonec dostal. I když je dnes jedním z nejslavnějších romantiků na světě, jeho život by asi chtěl žít málokdo. Na svět přišel do rodiny kočovných herců, otec alkoholik od ní utekl ještě dřív, než se Edgar narodil, a matka zemřela ve čtyřiadvaceti letech na tuberkulózu.

Edgar se tak jako tříletý dostal do rodiny velkoobchodníků s tabákem, a kdyby si sám život dál nepackal, mohl žít vcelku spokojeně. Studoval literaturu na univerzitě, kde ovšem přičichl k alkoholu a hazardním hrám a během jednoho roku rozfofroval všechny peníze, které mu odkázal strýc. Rodina za něj odmítala platit dluhy, a tak nastoupil na vojenskou akademii, odkud ho však kvůli nedisciplinovanému chování po několika týdnech vyhodili.

Štěsí se k němu na chvíli vrátilo ve třicátých letech devatenáctého století, kdy se mu začalo dařit jako spisovatli a kdy nastoupil do Southern Literary Messengeru, kterému později i šéfoval. Jenže ruku v ruce s uměleckým životem šla také stále silnější závislost na alkoholu a drogách (především opiu a morfiu), ke které se začaly přidávat deprese, před nimiž Edgara nedokázala ochránit ani sestřenice Virginia Clemm, kterou pojal za svoji choť v roce 1836 - jako teprve třináctiletou dívenku. Když mu o jedenáct let později zemřela, začaly se sčítat poslední dny i jeho života. Virginii následoval na onen svět za dva roky.

Záhadné úmrtí

V říjnu 1849 byl nalezen na chodníku v Baltimoru a okamžitě byl převezen do nemocnice. Ačkoli se desítky let spekuluje nad tím, zda byl v té chvíli opilý a co bylo příčinou jeho upadnutí do kómatu, podle některých svědectví neměl v krvi alkohol, a stal se spíše obětí násilného trestného činu. Na jeho těle byly totiž nalezeny známky násilí.

Zabýval se kosmologií, zajímala ho mystika a přírodní vědy a měl nevídanou schopnost zanechat v lidech hluboko strach, ať už vyprávěním nebo psaním. Byl nadmíru inteligentní, větroplach a v životě přišel prakticky o všechny ženy , které miloval. To ho také vyburcovalo k napsání jedné z jeho nejznámějších básní - a zároveň jednoho z nejvýznamnějších děl romantismu - Havrana.

Tajemství hrobu E.A. Poea

Tajemstvím není opředena jen autorova smrt, ale také posmrtný život. Od roku 1949 navštěvuje na jeho narozeniny jeho baltimorský hrob mezi půlnocí a šestou hodinou ranní muž oblečený celý v černém, nechá na něm ležet tři červené růže a z poloviny vypitou láhev francouzkého koňaku.

Fanoušci Poea muže již od roku 1977 pozorují, ale nikdy se nepokusili zjistit jeho totožnost...

Edgar Allan Poe: Havran

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje

nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -

když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání

velmi jemné zaťukání na dveře – a pak už ne.

„Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné –

jednou jen a pak už ne.“

 

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,

každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.

Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení

ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné

světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,

jež byla mou a teď už ne.

 

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je

s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně;

abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:

„Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –

pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně –

jednou jen a pak již ne.“

 

Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:

„Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;

avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,

přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné,

že jste klepal vy“ – a poté otevřel jsem úslužně –

venku tma a víc už ne.

 

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,

dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufá snít mimo mne;

ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,

jenom plaché oslovení „Lenoro!“ zní zimničně,

to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně

jenom to a víc již ne.

 

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,

když jsem zaslechl trochu silněji nový šramot poblíž mne.

„Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;

podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne –

ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne; –“

vítr a nic jiného už ne.

 

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí

vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;

bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní

usadil se znenadání v póze velmi výhružné

na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné

si sedl jen a víc už ne.

 

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu

vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané –

„Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,

jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –

řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ –

Havran děl: „Už víckrát ne.“

 

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká

bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;

velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření

pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné

na poprsí nade dveřmi – v póze velmi záhadné

a říká si: „Už víckrát ne.“

 

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru

jako duše, v jedno slovo samotářsky zabrané –

až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu:

„Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne

jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.“

Však havran dí: „Už víckrát ne.“

 

Zaražen, on na mne hledí s přiléhavou odpovědí,

říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně

od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,

takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné –

pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,

jako je: ‚už víckrát ne!‘“

 

Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,

přistrčil jsem křeslo, mysle, že mne něco napadne,

když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,

přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,

nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné

‚už víckrát ne‘.

 

Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady

pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,

kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,

na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,

ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,

ona víckrát, víckrát ne.

 

Zdálo se, že u stínítka houstne světlo od kadidla,

že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.

„Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu

balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,

po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne“ –

Však havran děl: „Už víckrát ne.“

 

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,

synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně –

statečně, byť opuštěný, žiji zaklet v této zemi,

dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,

zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ –

Havran dí: „Už víckrát ne.“

 

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,

při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,

rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji

tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,

jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“

Havran dí: „Už víckrát ne.“

 

„To si řekl jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,

táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! –

Nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,

neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!

Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“

Havran dí: „Už víckrát ne.“

 

Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí

jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;

oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,

lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane –

a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,

nevzchopí se – víckrát ne.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář